Plán: Letošní volba pohoří byla snadnou záležitostí, neboť bulharský Pirin byla naše loňská alternativní varianta. Jede nás sedm: Čtyři noví odvážlivci – Viki, Maňule, David, Terka a „zkušení mazáci z loňska“ 😉 – Dan, Jirka a já. Ani tentokrát nebyl s mapou problém, dala se v pohodě sehnat v oblíbeném „Kiwi“ obchodě…
Volba směru: Ze všech možných deníků, co jsem po internetu našel a četl, jsem se dozvěděl, že běžně se chodí Pirin od severu k jihu, protože je často spojovaný s Rilou, která je „nad Pirinem“ a která se chodí jako první. My jsme ale chtěli raději stoprocentně vidět atraktivnější Pirin a pokud zbude čas, přesunuli bychom se do Rily, takže cesta z jihu na sever byla logičtější. Později se ukázalo, že jsme zvolili správně…
Nové vybavení: Také jsem letos poprvé vyzkoušel „picí vak“. Trochu sporná záležitost, se svými výhodami i nevýhodami. Nejprve jsem pořídil jeden dvoulitrový, ale ten i po nepříliš silném stlačení kolem víčka po kapkách prosakoval. Reklamoval jsem ho, ale druhý i třetí, co jsem si už raději v obchodě zkoušel, se choval stejně. S prodavačem jsme se shodli, že to bude spíše konstrukční vada (on sám ho nikdy nepoužíval, takže nevěděl) a zkusili druhý typ. Byl tedy pouze litrový, ale zavírání měl jiné – nezávitové – špuntové. U něj jsem už musel hodně zatlačit, aby se u víčka objevila kapka vody. Pak jsem pochopil, že ho prostě nemůžu narvat až po okraj vodou, na to to není dělané (tedy alespoň tyto verze od Ferrina). Koupil jsem a doma přemýšlel kam ho umístím. Sice v mé krosně pro něj patřičné místo (i s vývodem ven) bylo, ale nechtělo se mi riskovat, že by mi pak někdy v nacpaném baťohu „vybouchnul“ nebo i po kapkách vykapal ven (tedy vlastně dovnitř :-). Nakonec jsem to vyřešil jeho připevněním popruhy na vnější část batohu. V „terénu“ se pak docela osvědčil. Bylo příjemné pokaždé, když se chtěl člověk napít, nevytahovat složitě petku, ale pouze odšpuntovat hadičku, která byla připevněna k ramennímu popruhu krosny…