Čvc 052012
 

Oba jsme po tom toužili, ještě než jsme se znali. Takže volba cíle naší svatební cesty byla jednoduchá. Vyrazíme na Island. Spíš než s cestovkou jezdíme radši sami, takže jsme potřebovali naplánovat, jak tam vlastně budeme cestovat, přespávat, jíst a co vůbec chceme vidět. Vyhrála to kombinace: auto – stan v kempech – vařič s plynovou bombou – okružní cesta kolem celého Islandu. Prošli jsme si několik průvodců, sepsali jsme, co chceme vidět, zredukovali to na reálné množství a po koupení letenek jsme vyrazili vzhůru do království ledu a ohně…

Den první (čtvrtek 5. července): Přes Kodaň do Reykjavíku a dál do národního parku Þingvellir

Naše svatební cesta začala ve čtvrtek 5. července, v den svátku Cyrila a Metoděje. Předchozí noc jsme strávili u Lavičků v Ruzyni, aby to na letiště bylo blízko. Zdendův taťka nás odvezl (maminka jela taky, aby nám mohla zamávat) a ráno krátce po šesté už jsme hledali, u jaké přepážky nás odbaví. Asi proto, že byl ten svátek, bylo otevřeno jen několik přepážek a zrovna u té naší byla celkem dlouhá fronta. Zbývala nám hodina do odletu, tak jsme (jako ostatní ve frontě), nervózně přemítali, jak moc budeme potom spěchat. Nakonec jsme objevili, že náš let odbavují i u jiné přepážky, tak jsme se přesunuli a brzy už jsme byli o dvě krosny lehčí (dohromady vážily nějakých 32 kilo). Už jen s baťůžky a foťákem jsme prošli bezpečnostní prohlídkou (zouvali jsme i pohorky) a jen co jsme dorazili k bráně, byl čas nastoupit do letadla. V 7:15 jsme už seděli pohodlně v letadle ČSA a těšili jsme se, co nám letušky nabídnou k občerstvení. Když jsme se odlepili od země a vystoupali nad mraky a ještě výš, přišly tedy na řadu teplé a studené nápoje (voda a čaj) a balíček čtyř karamelových sušenek. Letěli jsme asi přes Ústí, ale neseděla jsem u okýnka a kromě toho pod námi pluly mraky, takže by ani nebylo co vyhlížet. Ani jsme se nenadáli a už jsme začali sestupovat ke kodaňskému letišti. V plánovaných 8:35 jsme dosedli na letištní plochu a přivítalo nás Dánsko. Prošli jsme mezi obchody terminálu A (kam jsme se potom ještě několikrát vrátili), vyzvedli jsme krosny a zjišťovali, z kterého terminálu máme vlastně odpoledne odletět. Náš let ještě nebyl na informačních tabulích vypsaný, tak jsme se poptali pána u nějaké přepážky a ten nám bez váhání oznámil, že odlétáme pravděpodobně z terminálu A, ale může nás odbavit už teď. Všechno proběhlo tak nějak narychlo, že jsme se ani nestačili vzpamatovat a už jsme byli zase bez krosen. Měli jsme před odletem nějakých pět hodin volna, tak jsme šli hledat, kde bychom se mohli usadit. Taky jsme si uvědomili, že jsme vlastně pořádně nesnídali a žaludky už volaly po nějakém jídle. Možností bylo několik, ale nám se zalíbil bufet se švédskými stoly. Princip byl jasný: zaplať a sněz, co můžeš. Za naší tisícovku jsme se nadlábli k prasknutí (mňam uzený losos, brie, salámy, sýry, slanina, vajíčka…). Potřebovali jsme se někam rozvalit a trávit, několikrát jsme prošli terminálem, zhodnotili jsme, že nejlepší místa v tiché zóně jsou beznadějně zabraná, a zakotvili jsme na kruhové polstrované lavici pod živým a velice opadavým stromem. Tam jsme přečkali těch několik zbývajících hodin. Polehávali jsme, pospávali, četli si, prohlíželi mapu, uhýbali uklízeči, který zametal opadané listí, pozorovali slečnu čtoucí časopis, pozorovali pána-údržbáře plnícího mincemi automat na pití, vystřídalo se u nás několik sou-sedníků a jednou jsme se přestěhovali kvůli sluníčku na vedlejší podobnou lavici. Když se blížil čas odletu, zvedli jsme se a zamířili k nám určené bráně. Po cestě jsme ještě vyfotili letadlo, kterým jsme měli vzápětí odletět, a dokonce jsme pozorovali nakládání našich krosen – byly tam obě dvě! Říkali jsme si tedy, že snad i doletí s námi. Let z Kodaně do Reykjavíku jsme absolvovali se společností Iceland Express, jejíž lety provozují Holidays Czech Airlines. Pilotovali Jiří a Miroslav Krtkovi a hlavní letuškou byla Lenka. Protože na tomhle letu nedávali žádné občerstvení zdarma, a my si nebyli jisti, jestli přijmou naši debetní (ač embosovanou) kartu, spokojili jsme se jen se zakoupenou vodou za dvě eura (plastová láhev s námi cestovala celou dobu, později naplněná černým pískem…).

Na keflavícké letiště jsme dosedli před 16:40, tři a půl hodiny po odletu (15:10) a den se nám prodloužil o dvě hodiny. Na malém letišti jsme si vyzvedli krosny a šipky nás jednoduše dovedly k přepážkám autopůjčoven. Předem jsme měli rezervované a zaplacené vypůjčení auta nejmenší třídy (třídveřového) u půjčovny Budget, ale milý pán za přepážkou nám dal klíčky od malinko většího Nissanu Micra, údajně modré barvy, že prý bude na tu delší dobu pohodlnější. Taky: pokud se nám něco stane, zabloudíme, budeme potřebovat poradit, nebo se jen budeme nudit, máme zavolat… Na parkovišti jsme celkem rychle auto s poznávací značkou SL-E94 našli, dle mého názoru to tedy rozhodně modrá nebyla. Spíš šedá s nádechem do zelenomodra.

Autíčko nás spolehlivě vozilo po celou dobu našeho pobytu na Islandu…

Naskládali jsme věci do auta (jedna krosna do kufru, druhá na zadní sedačky) a po pár poskocích (potvory spojka i plyn) jsme vyrazili. Pro začátek jsme potřebovali nakoupit nějaké zásoby, neb jsme si s sebou nemohli vzít žádné masné ani mléčné výrobky, což je zakázáno. Do krosen jsme před odjezdem nacpali nějaké ty pytlíkové polévky a těstovinová jídla, několik pytlíků rýže, bramborovou kaši v prášku, dva chleby a hromadu sušenek. Už před odletem jsme si na internetu našli, že by v Keflavíku měl být obchod, který má otevřeno déle než do šesti a po chvilce hledání jsme ho za pomoci navigace našli. Nakoupili jsme nezbytné doplňkové potraviny na chleba a trochu zeleniny. Pak už jsme vyrazili na cestu do národního parku Þingvellir.

Mezi Keflavíkem a Reykjavíkem je snad jediná „dálnice“ na celém Islandu. Tedy ne že by se na ní smělo jet víc jak 90 km/h, ale má čtyři pruhy a to je na Islandu luxus. Reykjavík jsme nechali prozatím ležet stranou a ještě se zastávkou u benzínky, kde jsme koupili tolik potřebnou plynovou bombu, jsme za nějaké dvě hodiny dorazili do národního parku. Bylo už kolem deváté večer, ale na světle se to neprojevovalo. A to takhle to mělo zůstat až do našeho odletu z Islandu. V národním parku jsme u informačního centra postavili v kempu stan. Kemp to byl velice jednoduchý: Louka bez jediného keříku a domeček s toaletami, dvěma sprchami a zastřešeným místem pro kuchtění a sezení (pro cca 6 lidí). Kromě toho velká spousta protivných much (překřtila jsem je na krávy, nechť mi to dobrý skot odpustí). Ten večer jsme se ještě hodně oháněli, ale propříště už jsme to vzdali. Jedni z mála dalších nocovníků byli další dva Češi (možná tedy spíš Moraváci, jména neznáme, dále je budu uvádět jako „pány v červeném“). Přiletěli na Island o den dřív přímým (levnějším) letem, zůstávali jen týden a plánovali cestovat stopem. Potvrdili nám, že tma na Islandu momentálně opravdu neexistuje, což jsme věděli, ale pořád jsme tomu úplně nevěřili. Tak jsme to museli vyzkoušet na vlastní kůži (oči) a po vydatné polívkové večeři jsme zalehli do spacáků k první islandské noci.

 Publikoval v 18:00