Zdenda

Zdenda

Čvc 182008
 

Plán: Na přípravu není nikdy dost brzy, takže tato tři na sebe navazující Rumunská pohoří v západních Karpatech jsem vybral celkem s předstihem, už někdy v červenci 2007. Každé z nich by podle všeho mělo vyjít na 3 až 5 dnů, takže ve finále bychom celou výpravu mohli zvládnout za nějakých 16 dní i dopravou, pokud počasí a další okolnosti budou přát. Říkal jsem si, že nižší, převážně travnaté Tarcu a Godeanu (do 2200 m.) by mohlo být vylidněnější, zatímco v Retezatu (kde už přece jen ten zvýšený turismus hrozí) bychom si užili ty vyšší, skalnaté partie. Vítaným pomocníkem při výběru a plánování byl báječně zpracovaný průvodce „Rumunské Karpaty“ od Michala Buličky (nakladatelství Mirago), můžu vřele doporučit…

Mapy: S těmi už je to horší. Zatímco známější Retezat není problém sehnat (od oblíbeného maďarského vydavatelství Dimap), mapy Tarcu a Godeanu v Čechách k dostání nejsou (nebo jsem prostě neměl štěstí). V jednom obchodě jsem byl dokonce „ubezpečen“, že pokud to nemají oni, pravděpodobně mapa ani neexistuje. S tímto faktem jsem se nespokojil, neboť z internetu se jejich naskenované kopie stáhnout dají, ale přeci jen – originál je originál. Ještě jsem se zkusil poptat na několika místech, ale bezvýsledně, takže jsem shánění jejich papírové podoby vzdal a vytisknul si je sám. Použil jsem „nejhorší“ fotografický papír, který je pro tisk fotek nepoužitelný, ale pro takovéto účely naprosto ideální. Na 4 strany A4 jsem vytisknul a poslepoval Tarcu a stejně tak Godeanu. Ve výsledku vypadají použitelně, jen nesmí zmoknout, aby se inkoust nerozmočil, to by bylo opravdu faux-pass… 😀 …ne, nakonec jsem je oblepil lepenkou, takže jsou teď nepromokavé… 😉

Tarcu:               http://harti.mielu.ro/tarcu_mic.html

Godeanu:          http://jardik.googlepages.com/mapagodeanu

Trasa: Náš výchozí bod leží v městečku Clopotiva, které je situováno severně od pohoří Retezat. Odtud se vydáme jihozápadním směrem po hřebenu sousedního Tarcu přes masivy Bloju a Baicu. Vynecháme tak masiv Tarcu, což je sice škoda, ale všechny tři, vzhledem další trase, přejít nelze (aniž bychom se dlouze nevraceli). Variantu Bloju-Baicu jsem zvolil z důvodu, že tak půjdeme zhruba dvojnásobnou vzdálenost po otevřených hřebenech oproti „konkurenční“ variantě masivu Tarcu. Také se vyhneme zdánlivě civilizovanější oblasti v okolí Muntele Mic. Dále se stočíme k jihu a přejdeme do pohoří Godeanu. Mezi dvěma variantami tras se budeme rozhodovat na hoře Vf. Prislop (1962 m.) – buďto budeme pokračovat na jih a na východ se obrátíme až u Vf. Olanelor(1990 m.) a nebo se stočíme na východ hned, přejdeme údolí potoka Raul Ses a vyšplháme na nejvyšší (slavnou! 🙂 horu Godeanu – Gugu (2291 m.). Tak jako tak budeme ze sedla Mitului pokračovat centrálním hřebenem dále na východ. V sedle Paltina (někde uváděno jako Soarbele) navážeme na Malý Retezat, postupně se stočíme k severo-východu, přejdeme po jeho hřebenu do sedla Planul Mic a po té nás už budou čekat finální (nejvyšší) partie Velkého Retezatu. Obkroužíme hlavní hřeben (přejdeme přes nejvyšší horuVf. Peleaga 2508,8 m.) a přes pravděpodobně turisticky nejrušnější místo celých hor u plesa Bucura podnikneme finální výstup na samotný Vf. Retezat. K poslednímu sestupu na sever nezvolíme silnici, ale jistě o dost příjemnější hřebenovku, která vede prakticky až do našeho cílového bodu – městečka Riu do Mori. Podle předběžných hrubých odhadů (měřeno kružítkem na všech třech mapách, co mám k dispozici 🙂 bychom měli ujít 110km, tedy zhruba 10km denně. Snad to není příliš smělý plán… 🙂

Čvn 132008
 

Plán: Za těch pár let jsem přehodnotil (co se cestování po horách týče) pár věcí. Jednou z nich je i počet účastníků. Zatímco dříve jsem si liboval ve větším počtu lidí, teď už tíhnu k pólu spíše opačnému. Nabídku na cestování ve dvou jsem dal Vikimu, který tento způsob cestování preferoval už dříve a k mému potěšení nabídku přijal. Vyhradili jsme si na to týden mezi 13. a 22. červnem a vybrali rumunské pohoří Rodei, nacházející se na severu země.

Mapa: S tou není problém, neboť vydavatelství Dimap se opět činilo. Tento typ vydání mapy je velmi přehledný. Bohužel jsem ho na webu nikde nenašel, tady je jiná, ne tak vydařená verze

Trasa: Vlakem se dopravíme do vesničky Rodna ležící na jiho-východním úpatí hor. Rovnou odtud začneme stoupat na hlavní hřebenovku táhnoucí se východo-západním směrem a kterou máme v plánu přejít celou. Nejprve se dostaneme do nejvýchodnějšího bodu našeho putování – rezervace Bila – Lala, kde je podle všeho báječné táboření u ples. Nadále už budeme pokračovat jen k západu. Z hlavní trasy uděláme dvě odbočky na zajímavá místa. První z nich je vodopádová kaskáda Cailor a druhou nejvyšší hora pohoří –Vf. Pietrosu (2303 m.) v rezervaci Pietrosul Rodnei. Zpátky do údolí sestoupíme na západním okraji hor, kde se nachází vesnička Dealu Stefanitei a odkud nám pojede i vlak. Celá tato trasa by měla mít kolem 75km a my na ní budeme mít sedm dní.

Nákup lístků: Při koupi lístků se osvědčila loňská metoda. Nejdříve jsme se s Vikim jen tak pro srandu zkusili zeptat u “regulérní” přepážky mezinárodních pokladen Českých Drah na pražském Hlavním nádraží. “Milá” paní nám hned po úvodní větě kam se chceme dopravit řekla, že tohle místo (vesnička Rodna) vůbec nemá v databázi, že jejich databáze není tak podrobná jako IDOSová a odkázala nás do informací, že si máme zjistit nějaké nejbližší větší místo, které už v databázi má. Dále se s námi odmítla bavit. Na žádné informace jsme nešli a rovnou zamířili do ČD Travel, cestovky, která sídlila jen pár kroků vedle a kterou jsme využili i loni. Tamější pány za stolkem jsem si dobře pamatoval. Jeden z nich se nás ujal a vypracoval pro nás nejvýhodnější variantu. Nejprve nám také řekl, že Rodnei nemá v databázi, ale neodkázal nás nikam, rovnou začal vymýšlet možnosti jak nás na místo nejlépe a nejlevněji dopravit. Dokonce několikrát zapojil svého kolegu, kterému říkal “CML” (Centrální Mozek Lidstva 🙂 a dohromady si přehazovali čísla vlaků, názvy stanic, odkud, kam a to všechno většinu z hlavy, fakt dobří :-). Nakonec po různých variantách jak cestovat po Rumunsku (protože až do rumunských hranic to bylo jasné) nám doporučil koupit rumunský “Interail” – tedy jakousi třídenní “tramvajenku” na celé Rumunsko platící jeden měsíc. V praxi to vypadá tak, že jakmile překročíme rumunské hranice, napíšeme si do jedné kolonky na lístu “dnešní” datum a tím máme spotřebovaný jeden den ze tří možných. Za týden, až se budeme vracet, na lístek si napíšeme další datum. K dobru by nám teoreticky mohl zbýt 1 den. Výhoda je, že se pak díky tomuto způsobu cestování nemusíme vázat na žádné konkrétní spoje a na žádné trasy, platí to po celém Rumunsku. Lístky jsme tedy takto koupili, stály nás 6095,- (oba dva dohromady). Odcházeli jsme tedy s úplně jiným pocitem než od regulérních pokladen Českých Drah, prostě úplně jiná úroveň jednání…

Srp 312007
 

Plán: Durmitor není nijak rozsáhlé pohoří a podle všemožných cestopisů, co jsem kde našel, jeho přechod zabere 3-4 dny, takže je obvykle spojován s některým dalším blízkým pohořím. Nicméně my ho nepůjdeme napříč, ale uděláme v něm jakési kolečko (které naplánoval Dan 🙂 a tak by nám to mělo vyjít na celý týden. Výchozí a tedy i cílové místo bude Crno jezero…

Mapa: Durmitorská mapa je běžně k sehnání, tedy ani letos jsme v tomto směru neměli problémy…

Doprava: Letos jsme se rozhodli pro vlak. Odjíždíme 31. srpna 2007 v půl čtvrté z Holešovic a vracíme se (tamtéž) 9. září někdy po poledni. Zjistili jsme, že pro takovéto mezistátní dopravy vůbec nemá smysl chodit k běžným pokladnám, jak jsme to zkoušeli na Hlaváku, neb nám (ne příliš zkušená) slečna vypočítala něco přes pět tisíc na osobu :-(. Poradila nám ale jakousi cestovku „České dráhy“, která nemá s Českými drahami nic společného, ale mají kancelář v patře přímo nad pokladnami a kde jsou „šikovní pánové“, kteří by nám mohli s nákupem pomoci. A skutečně, pán v cestovce byl opravdu šikovný a vypočítal nám (a zároveň prodal) lístky za 2900,- kč na jednoho, včetně místenek (zpáteční Praha – Mojkovac, což je městečko cca. 70km od Žabljaku – vesnička kousek od Crno jezera). To nám náladu zase spravilo :-). Dopravu Mojkovac – Žabljak si už budeme muset obstarat na místě (buďto autobus nebo taxík, podle okolností).

Zář 272006
 

Příjemným zakončením léta se stala nabídka, kterou jsem dostal od Dana s Helčou – jet do slovenských Západních Tater – Roháčů. Výprava měla být pětidenní, využít by se měl čtvrteční svátek (v pátek holt dovolená). Kromě nás tří jede ještě Helčin taťka a Monika, jejich rodinná kamarádka…

Den první, 27. září 2006 (středa)

Odjezd z Prahy

Sraz byl na Hlaváku před pokladnami, vlak nám odjížděl v půl desáté večer. Bohužel se jízdenky kupovaly na poslední chvíli, takže lůžková kupé už nebyla k mání, alespoň tedy místenky. Pochopili jsme, že nápad využít prodloužený víkend k vycestování na Slovensko jsme nedostali jen my, takže vlak byl dosti přeplněný a hodně lidí stálo celou noc v chodbách. Já jsem se tedy v kupé, kde nás bylo osm vůbec nevyspal (v sedě to prostě neumím) a to nás zítra měl čekat asi nejnáročnější výstup kolem 1300 metrů převýšení!

Čvc 242006
 

Plán: Letošní volba pohoří byla snadnou záležitostí, neboť bulharský Pirin byla naše loňská alternativní varianta. Jede nás sedm: Čtyři noví odvážlivci – Viki, Maňule, David, Terka a „zkušení mazáci z loňska“ 😉 – Dan, Jirka a já. Ani tentokrát nebyl s mapou problém, dala se v pohodě sehnat v oblíbeném „Kiwi“ obchodě…

Volba směru: Ze všech možných deníků, co jsem po internetu našel a četl, jsem se dozvěděl, že běžně se chodí Pirin od severu k jihu, protože je často spojovaný s Rilou, která je „nad Pirinem“ a která se chodí jako první. My jsme ale chtěli raději stoprocentně vidět atraktivnější Pirin a pokud zbude čas, přesunuli bychom se do Rily, takže cesta z jihu na sever byla logičtější. Později se ukázalo, že jsme zvolili správně…

Nové vybavení: Také jsem letos poprvé vyzkoušel „picí vak“. Trochu sporná záležitost, se svými výhodami i nevýhodami. Nejprve jsem pořídil jeden dvoulitrový, ale ten i po nepříliš silném stlačení kolem víčka po kapkách prosakoval. Reklamoval jsem ho, ale druhý i třetí, co jsem si už raději v obchodě zkoušel, se choval stejně. S prodavačem jsme se shodli, že to bude spíše konstrukční vada (on sám ho nikdy nepoužíval, takže nevěděl) a zkusili druhý typ. Byl tedy pouze litrový, ale zavírání měl jiné – nezávitové – špuntové. U něj jsem už musel hodně zatlačit, aby se u víčka objevila kapka vody. Pak jsem pochopil, že ho prostě nemůžu narvat až po okraj vodou, na to to není dělané (tedy alespoň tyto verze od Ferrina). Koupil jsem a doma přemýšlel kam ho umístím. Sice v mé krosně pro něj patřičné místo (i s vývodem ven) bylo, ale nechtělo se mi riskovat, že by mi pak někdy v nacpaném baťohu „vybouchnul“ nebo i po kapkách vykapal ven (tedy vlastně dovnitř :-). Nakonec jsem to vyřešil jeho připevněním popruhy na vnější část batohu. V „terénu“ se pak docela osvědčil. Bylo příjemné pokaždé, když se chtěl člověk napít, nevytahovat složitě petku, ale pouze odšpuntovat hadičku, která byla připevněna k ramennímu popruhu krosny…