Černá Hora 2011: Bjelasica-Komovi

Den druhý, 28. srpna 2011 (neděle)

Dojezd k horám, Mojkovac, výstup na hřeben

Místo plánovaného dojezdu v 5:36 do Mojkovacu jsme na místo dorazili až někdy před osmou hodinou, byli jsme tedy docela odpočatí. S nostalgií jsem poznal nádraží, na které jsme přijeli i před čtyřmi lety při cestě do Durmitoru. Ihned se na nás vrhli místní taxikáři, kteří jsou pravděpodobně moc dobře obeznámeni s vlakovými jízdními řády a hned se nás snažili zlanařit pro cestu do Durmitoru. Zklamaně od nás odcházeli, když zjistili, že už jsme na cílovém místě, kam jsme chtěli dojet.

Podle mapy měla nástupní cesta začínat hned u nádraží a také jsme ji po chvilce bez větších problémů nalezli. Začali jsme stoupat po úzké asfaltce na masiv Palješka gora. Pro dnešní den nás mělo čekat opravdu velké převýšení, Mojkovac je podle mapy odhadem 880 m. n. m. a náš nejvyšší dnešní bod Crna lokva (2008 m. n. m.), tedy převýšení přes 1100 m. Minuli jsme několik domků posazených ve stráni a asi po půl hodině chůze jsme zastavili na snídani.

Asfaltka se postupně horšila, místy se stávala štěrkovou cestou, až jsme z ní definitivně sešli a vydali se prašnou cestou vzhůru, stále ještě sem tam podél nějakého toho stavení. Chvílemi jsme měli potíže určit, kudy vede cesta, ale s tím jsme počítali. Skrz lesní cestu jsme vylezli až k salaším u vrcholu Laništa (1405 m. n. m.), kde jsme rozštěkali místní psi, naštěstí pro nás uvázané.

Opustili jsme pásmo lesů a dále jsme pokračovali po travnatých loukách, žádný přechod kleče se zde nekonal. Minuli jsme salaše Katunina, odkud jsme pokračovali dále po výrazné cestě traversem po vrstevnici. Později jsme zjistili, že jsme měli vystoupat nahoru na hřeben, ale to jsme v tuto chvíli ještě nevěděli. Cesta se postupně vytrácela a zase objevovala a nebyla nijak značená. Nakonec jsme vylezli na Katun Krnjače a narazili na cestu vedoucí odkudsi z jihu směrem na sever k salaším do sedla pod vrcholem Razvrše (2033 m. n. m.). Dali jsme si na ní oběd, během kterého nás minuli dva batůžkáři, že prý vyrazili od Biogradsko jezera a míří k Šiško jezeru, tedy na stejné místo co my. Neměli žádnou mapu, tak jsem jim ukázal, kde jsou, kam míří a kudy mají jít. S poděkováním si vyfotili naši mapu a pokračovali dál. Jelikož bylo vedro a stoupání docela příkré, měli jsme velkou spotřebu vody, takže nám jí už teď moc nezbývalo. Poslední zdroj byl potok dole v údolí kousek nad Mojkovacem, jinak bylo všude sucho.

Na další kousek trasy jsme se s Martinem rozdělili, on to střihnul přímo přes borůvkové kopce, já už měl dost traversu a škobrtání v nepřehledné hlubší trávě na svahu a vzal to po příjemně vyšlapané cestičce stejné jako před chvílí batůžkáři. Minul jsem dva borůvkáře, přišel k opuštěním salaším v sedle pod vrcholem Razvrše (2033 m. n. m.) a pokochal se výhledem na sousední severní hřeben a pokračoval za Martinem, který už na mě čekal kousek od vrcholu Crna lokva (2008 m. n. m.). Cestou jsem minul jezírko stojaté vody (neodvážil jsem se nabrat) a o kus dál bylo další, několik koní a Martin. Chvíli jsme se kochali a fotili. Bylo kolem čtvrté hodiny, vedro se změnilo na přijatelné teplo a vědomí, že výš už dnes stoupat nebudeme, bylo také docela povzbuzující.

Následoval sestup k Šiško jezero. Nejprve tedy ještě o kus dále po hřebeni do sedla Svatovsko Groblje, kde jsme se rozhodli, že až k Šiško jezero sestupovat nebudeme, protože kousek pod hřebenem byla pěkná plošina na stanování a u jezera by byla zbytečně nechtěná civilizace. Martin se hrdinně nabídnul, že k jezeru dojde pro vodu a já jsem mezitím postavil tábořiště, to bylo kolem půl sedmé. Vrátil se zhruba za hodinu, že to bylo dál, než se zdálo, ale vodu měl. Nebyla to tedy žádná pramenitá, jezero prý nemělo žádný přítok, ale lepší jsme v danou chvíli neměli. Byl to hodně náročný den, oba dost rozlámaní, na zítřek jsme naplánovali kratší, odpočinkovější trasu.

Kompletní fotogalerie z tohoto dne: