1. září 2011 (čtvrtek)
Přechod Komovi, výstup na nejvyšší horu, tábořiště u kostelíku
Ráno byla obloha vymetená, což slibovalo dobré výhledy z nejvyšších partií Komovi, na které jsme se dnes chystali vystoupit. První otázka byla, zda zvolit „vrchní“ nebo „spodní“ cestu – dvě možnosti, které byly v naší mapě znázorněny. Přímo nad naším tábořištěm jedna z nich začínala, ale vlastně jsme si nebyli jisti, která z nich že to je. Nakonec se ukázalo, že to byla ta správná – horní.
Traverzovali jsme velmi příkrým svahem, místy přes velké kameny lavinovitého podloží, místy skrz smíšený lesík, který opravdu nevím, jak se tam mohl udržet. Cestička byla v těchto místech opravdu úzká (na šířku měla cca třicet centimetrů), stačil krok mimo ni, a pokud by se člověk nezachytil o nějaký blízký kmen stromku, pravděpodobně by se zastavil až o několik desítek metrů níže. Dostali jsme se na rozcestí, kde jsme shledali, že žádná „spodní“ cesta, kterou jsme ještě ráno brali jako alternativu, už pravděpodobně neexistuje. Naše mapa už přece jen nebyla tak moc aktuální.
Následoval výstup čistě skalnatým údolím mezi nejvyššími vrcholy Komovi. Na východně od nás jsme míjeli Kom Vasojevicki (2461 m. n. m.) a na západ zase Stari vrh (2483 m. n. m.) – ten byl ale dle ukazatelů přejmenován na Ljevoriječky Kom. Nás ale nejvíce zajímal vrchol nejvyšší a to Kom Kučky (2487 m. n. m.). Na ten jsme se rozhodli vystoupit nalehko.
V sedle pár set metrů pod ním jsme za příhodnou skalku schovali batohy a vyrazili vzhůru, kam ukazovala směrovka na vrchol, hlásající Kom Kučky 1,5 hod. Cesta byla nezřetelná a značku jsme ihned ztratili (možná jsme jí vlastně ani nenašli). Bylo to tedy spíše takové tipování, kudy by asi tak mohl být nejsnazší výstup. Značku jsme po nějaké chvíli nakonec našli a zuby nehty se jí drželi. Výstup to byl opravdu náročný, asi nejnáročnější, co jsem kdy zažil. Ještě že bylo krásné počasí, za mlhy a deště by to bylo zcela neschůdné. Na vrcholu Kom Kučky (2487 m. n. m.) jsme stanuli kolem jedné hodiny, měli jsme asi čtvrthodinový náskok oproti tomu, co se uvádělo v sedle na ukazateli, odkud jsme vycházeli nalehko. Výhled byl odtud opravdu majestátný a hlavně zasloužený. Pořídili jsme nezbytný zápis ve vrcholové knize a sestoupili zpátky do sedla, tentokrát jsme se již celou trasu drželi po značce. Cestou dolů jsme potkali jednoho Slováka, první živou duši v celých Komovi. Schované batohy jsme úspěšně našli a uvařili si zaslouženou instantní polévku.
Kolem třetí hodiny jsme začali sestupovat z hlavního masivu Komovi směrem na jih. Minuli jsme kamenné zídky, které dříve pravděpodobně sloužily jako základy pro salaše (v mapě označené Carine) a sestoupili do sedla Sumor, kde se nacházel malý kamenný kostelík se zvoničkou stojící před ním. Bylo to opravdu kouzelné místo, celé by se to dalo shrnout Martinovou hláškou: „Tady chci být pohřbený“ :). Obdivováním tohoto místa jsme strávili asi hodinu. Hned před vchodem do kostela byl i malý nenápadný hřbitov, takže Martin má šanci, že se mu splní sen ;). Prohlédli jsme si i interiér kostela. Byl právě v rekonstrukci, nacházelo se zde ale moc pěkné dřevěné vybavení – dveře a stěny oddělující vnitřní prostor kostela – plné původních kreseb a ornamentů.
Utábořit jsme se pochopitelně rozhodli hned vedle kostela, a to na příhodné travnaté plošině slibující alespoň trochu závětří. Večer se na nás ještě přišel podívat místní farář (kněz? Správce? Těžko říct.). Vyzvednul si v kostele svůj mobil – pravděpodobně nejvhodnější místo, kde byl signál, odvolal svoje psi, kteří se na nás se štěkáním vrhli a nabídnul nám, že jestli chceme, můžeme přenocovat v nedaleké salaši, kde si můžeme i rozdělat oheň. Poděkovali jsme a snažili se vysvětlit, že máme dobré spacáky, ale nevím, jestli to bral v potaz. Taky nám nabídnul, že jestli chceme, můžeme přijít k němu na kafe, doplnit zásobu vody a tak podobně (domek měl schovaný o kus dál za sedlem).
Kompletní fotogalerie z tohoto dne: