3. září 2011 (sobota)
Sestup z hor, Kolašin, odjezd domů
Trasa sedmého dne na horách
Poslední den v Černé Hoře a poslední azurové ráno. Možná až moc, jak jsme sestoupili z hor do nižší nadmořské výšky, začínalo se hned dělat velké horko. Napojili jsme se na cestu vedoucí údolím na západ, přes roztahanou osadu Veruša. Ta začínala štěrkovou cestou mezi původními staveními se starousedlíky, až do jejího vlastního centra po již slušné asfaltce, kde měli již vcelku moderní domky chataři, kteří sem na víkend přijížděli převážně z Podgorici, což příliš nepřálo našim pokusům o autostop. Prošli jsme tedy celé několikakilometrové údolí až na konec Veruše, kde jsme se napojili na o něco hlavnější silnici, ale pořád bez nějakého většího provozu. Ukazatel hlásal náš dnešní cíl – Kolašin 26km, odkud nám v deset večer měl jet vlak do Prahy. Představa, že bychom to měli jít celé pěšky po rozpálené asfaltce, nebyla nikterak lákavá. Naštěstí po nějakém dalším kilometru jsme stopli malého Peugeota 206. Byl to mladý kluk kolem třicítky – Srb z Bělehradu, který zde byl navštívit svoje černohorské příbuzenstvo. Byl to vlastně první člověk v Černé Hoře, který na nás mluvil Angličtinou a vcelku kvalitní. Prý studoval v Anglii a obecně cestoval docela dost po Evropě. Nadával na Bělehrad, že je tam hrozný život a že už se tam nikdy nechce vrátit. Také jsme se dozvěděli, že krom příbuzenstva také navštívil nějaké lidi, kteří mu za války v rámci nějakých místních konfliktů zabili dědu (nebo možná pradědu, to si nejsem jist). Že prý to byl zvláštní pocit se s nimi potkat, ale byli to prý už velmi staří lidé, a co si na nich člověk vezme. Vyprávěl docela zajímavě. Chtěl se ještě během cesty do Kolašinu zastavit vykoupat v řece Tara, která tekla celým údolím, ale byl strašně malý stav vody, takže nakonec žádné koupání nebylo a tak jsme někdy kolem jedné hodiny dorazili do Kolašinu.
Část vesničky Veruša
Kolašin se ukázal jako malé, vcelku čisté městečko, alespoň tedy centrum, které jsme si měli možnost prohlédnout. Usadili jsme se na lavičce na malém náměstí a pozorovali okolní dění. Do odjezdu vlaku jsme měli spoustu času, ale uběhlo nám s týden starým denním tiskem vcelku rychle.
Nádraží v Kolašinu
Navečer jsme se přesunuli na nedaleké nádraží, kde jsme uvařili večeři a pak už jen počkali na vlak o desáté, který měl jen asi dvacet minut zpoždění. Ve vlaku jsme obývali kupé se čtveřicí mladých brňáků, a tak nám celá cesta rychle utekla.
Kompletní fotogalerie z tohoto dne:
