Den druhý, 19. července 2009 (neděle)
Craiova, poslední vlakový spoj do Rimnicu Vilcea, taxíkem do Baile Olanesti, první nástup do hor
Do Craiovy jsme měli dojet v neděli ve 4:40 ráno, ale dojeli jsme tam s téměř čtyřhodinovým zpožděním. To mělo za následek, že jsme nestihli jak náš regulérní navazující spoj (osobák v 5:05), ale ani alternativní spoj (rychlík v 7:15). V Craiově jsme vystoupili někdy kolem půl deváté a zjistili, že další spoj do Rimnicu Vilcea jede až ve 12:12. Měli jsme tedy necelé čtyři hodiny, které jsme využili k procházce po městě. Po bouřce už nebylo ani památky, naopak začínalo být zase docela horko. Šli tedy všichni až na mě, já zůstal v nádražní hale s veškerou bagáží. Hala vypadala docela obstojně, očividně ji teprve budovali. Dokonce zde byl i bankomat! Když se všichni postupně z prohlídky města vrátili a sdělili své pocity (až na nějaké náměstí prý nic moc), vydali jsme se (tentokrát i já) na sousední trh, kde jsme si za směšné peníze nakoupili spoustu čerstvého ovoce a zeleniny…
Náš definitivně poslední vlakový spoj k horám (osobák 2064) tedy odjížděl ve 12:12 načas (začínal tady totiž) a již bez komplikací nás v 15:45 dovezl do městečka Rimnicu Vilcea. Odtud jsme ještě potřebovali přepravu do podhorského městečka Baile Olanesti, vzdáleného cca. 15 km. Nakonec jsme vzali zavděk taxíkem, tedy dvěma, do jednoho bychom se nevešli. Na jednoho to vyšlo na 10 Lei (tedy cca. 70,- kč).
Taxikáři nás v Baile Olanestli vysadili asi nejdál jak to jen šlo. Zjistili jsme, že je to jakési lázeňské městečko v plné sezóně, tedy narvané turisty. Udělali jsme předvýchodové foto a kolem půl páté jsme se konečně vydali po svých, tedy cca. se 7mi hodinovým zpožděním!
Když jsme procházeli hlavní třídou plnou stánků s rozličným zbožím, všichni na nás – v plné polní – koukali jako na exoty, některá děcka na nás dokonce ukazovala a upozorňovala svoje rodiče :-). Šli jsme po pěkné asfaltce a jak jsme se blížili okraji městečka, lidí postupně ubývalo. Definitivně jich ubylo v nejzazším civilizovaném (lázeňském) bodě a to jakousi stavbou, kde tekl pravděpodobně zdravý, ale extrémně sirný pramen (na mapě označený jako Izvorul 24). Martin v dobré víře vylil jednu ze svých pet-flašek a naplnil ji zdejším zázrakem. Já taky ochutnal. Měl jsem pocit, že piju tekutá zapáchající vajíčka :-). O kousek dál Martin pet-flašku zase celou vyprázdnil… 🙂
Hned za stavbou s pramenem byla přes cestu postavena lavička, úplně jak by říkala „dál už nechoď, tam jsou hory!“ :-). Od tohoto místa už žádní lázenští turisté nebyli, za několika zatáčkami jsme potkali snad jen jednu grilující rodinku…
Dostali jsme se na první rozcestí, kde jsme se museli rozhodnout, jestli k soutěsce Cheia, která byla naším prvním cílem (a u které jsme měli v původním plánu dnes v noci tábořit), jít cestou po hřebeni nebo údolím podél potoka. Nakonec jsme zvolili tu levou po hřebeni a troufám si tvrdit, že jsme udělali dobře. Podle mapy měla být značena červeným křížem (kdežto ta údolím potoka červeným pruhem), ale očividně jsme měli staré značení. Podle ukazatele to k soutěsce Cheia oběma cestami trvalo prakticky podobně a to kolem sedmi hodin, tedy celodenní pochod.
Stoupali jsme po docela široké štěrkové cestě, dokonce kolem nás projela jedna Dacia a pak taky jeden taxikář – to jsme se mohli nechat dovézt až sem :-). Po chvíli jsme potkali ovčí stádo s bačou – chudáci ovce se tam pohybovali ve strmém svahu hlubokého koryta potoka, který vedle štěrkové cesty tekl. O kus výše jsme našli pramen – zazděné trubky, tak jsme nabrali čerstvou vodu a trochu se ochladili, protože bylo stále dost velké horko. Stalo se zde lehké faux-pass, Martinovi z nějakého neznámého důvodu spadla jedna z jeho pet-flašek dolů do potoka. Zmiňuji to proto, že to byla první věc z jeho sbírky pádů osobního vybavení ze stráně dolů… 😉
Cesta se zdála býti jasná, kroutila se prozatím mezi strmými, neschůdnými svahy vzhůru, ale v jednom místě jsme z ní pravděpodobně měli sejít, protože jsme se najednou ocitli v jakési horské vesničce, sedící na „našem hřebenu“, na který jsme stoupali, ale která na naší trase podle mapy být neměla. Pravděpodobně jsme se dostali do vesničky Gurguiata. Vlastně to ani nevadilo, protože vesnička byla pěkná a náš další, již správný směr jsme odhadli, skoro nebylo možné jít jinak – potřebovali jsme stále stoupat po hřebeni vzhůru a nespadnout do údolí ani na jednu nebo druhou stranu.
O kus dál jsme u hromady nařezaných klád potkali dva bači nebo možná dřevorubce, nevím, tak jsme se jednoho s mapou v ruce zeptali jestli jdeme dobře. Začal ukazovat předpokládaným směrem a říkal něco jako „krásná, krásná…“. Vzpomněli jsme si na Kolju, že „krásná“ znamená v Ruštině „červená“, tak možná tady to znamená to samé nebo se na nás snažil mluvit Rusky :-). Poděkovali jsme a vydali se dále potvrzeným směrem…
Z otevřeného hřebenu jsme opět vešli do lesů a kolem sedmé hodiny jsme došli do sedla, které bylo na mapě pojmenováno jako Pietrele lui Bot. Stála tam malá dřevěná „kaplička“ s oplechovanou stříškou a drátovým křížem nahoře. Byl to takový dřevěný, otevřený altánek s obrázky (pravděpodobně) nějakých svatých.
Utábořili jsme se hned vedle na široké cestě, která byla pokryta listím. Mimo cestu to kvůli strmému terénu možné nebylo. Žádného turistu jsme ale zatím nepotkali, takže jsme se neobávali, že by nám někdo přes „tábořiště“ prošel. Někdo tedy přece jen – jakýsi chlápek s flintou, co vzdáleně připomínal myslivce. Něco na nás zagestikuloval, pochopili jsme, že naznačuje něco se zapalováním ohně, pravděpodobně abychom dali pozor na stromy kolem nebo tak něco. Patřičným (slušným 😉 gestem jsem ho ubezpečil, že se nemusí obávat. Večeři jsme dojídali už za šera. Chvílemi nás zpozorněly podivné zvuky, které se ozývaly z lesů kolem nás. Byl totiž docela vítr a mladý, celkem hustý les poněkud „vrzal“. Občas to vrzání tedy znělo jako nějaké zvíře, ale jinak se zde spalo moc dobře…
Kompletní fotogalerie z tohoto dne: