Den třetí, 20. července 2009 (pondělí)
Výstup k soutěsce Cheia
Ráno jsme vstávali každý podle svého něco mezi čtvrt a tři čtvrtě na osm a vyrazit se nám podařilo cca. ve čtvrt na deset. Nejprve jsme netrefili stočení cesty na sever a pokračovali jsme po hřebeni na západ směrem do údolí potoka Cheia. Moc jsme si ale nezašli a správnou cestu po chvíli hledání opět našli.
Po jedenácté hodině jsme došli na místo označené v mapě jako Genunchiu Calului, odkud byl krásný výhled na hřeben ležící na druhé straně (na západ) za údolím řeky Cheia. Chvíli jsme se dívali do mapy zjistili jsme, že se díváme přímo na soutěsku Cheia.
Asi za hodinu, tedy kolem čtvrt na jednu jsme se dostali do zarostlého sedla Saua Prislopel, kde byly zbytky dřevěné salaše. Podle mapy zde měl být i pramen vody, ale asi vzhledem k nepohodlnosti zarostlé cesty (spoustu rostlin kolem dvou metrů vysokých) jsme ho zde zapomněli hledat. Ze včerejška na dnešek jsme u žádného vodního zdroje nespali, takže teď už se nám zásoby vody tenčily.
Ještě jsme to ale vydrželi a za hodinku, tedy kolem čtvrt na dvě, jsme se dostali na křižovatku cest, u kterých se podle mapy měl taktéž nacházet nějaký vodní zdroj, dokonce snad i nějaké jezírko či co, pojmenované La Lac. Na křižovatce jsme byli trochu zmateni množstvím cest, které tu byly a které úplně neseděly podle toho, jak byly znázorněné v naší poněkud starší mapě. Trochu nás překvapilo, když po štěrkové cestě, na kterou jsme zde narazili, projelo auto. Otevřel okénko, na něco se nás ptal, ale přes jazykovou bariéru nepochodil. Pak jsme se šli podívat po nějaké další, na mapě nenaznačené cestě kamsi dolů pod křižovatku, kde se nám zdálo, že slyšíme tekoucí vodu. Opravdu jsme tam potůček našli, takže jsme doplnili vodu na plný stav. Rozhodli jsme se udělat na křižovatce obědovou pauzu. Během té doby ještě tam a zpátky projelo auto Salvamontu. Pochopili jsme, že původně pěší turistické cesty od doby vzniku naší mapy předělali na sjízdné a pravděpodobně i zprovoznili cestu údolím potoka Cheia pro (odvážná) auta.
Po obědě jsme se vydali štěrkovou cestou vzhůru. Podle mapy se měla přehoupnout nahoře v sedle Curmatura Stogsoara, ale dostalo se nám nečekaného překvapení, protože až nahoru nevedla, zhruba padesát (výškových) metrů (možná ani to ne) protínal horní část hřebenu tunel. Byl cca. sto metrů dlouhý, úplně temný, jen na druhé straně svítilo „světlo na konci tunelu“ v podobě východu na druhé straně. Poblíž tunelu stála dvě zaparkovaná auta a kolem nich si dělalo piknik nějaké rumunské rodinky.
Na druhé straně tunelu nás čekal výhled na náš zítřejší výstup. Teď nás ještě čekal naopak sestup dolů k hornímu ústí soutěsky Cheia. Na naší mapě to bylo znázorněno jako místo vhodné k táboření, ale podle všeho to s aktuálností naší mapy opět nebylo nijak žhavé. Při sestupu dolů nás po cestě minulo pár aut. Dole jsme přebrodili ledový potok Cheia a přišli až k tábořišti s chatou.
Po tom, co jsme postavili stany, jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat do soutěsky, dokud je ještě světlo a teplo. Byla opravdu nedaleko, vedla k ní cestička lesem. Vypadala skutečně impozantně – les se po chvíli chůze zúžil a strmé skalní stěny se přiblížily. Klidný potok, který jsme o pár set metrů výše přebrodili, začal padat v divokých vodopádech přes obrovské napadané balvany, místy se v něm tvořila i malá jezírka. Krkolomnou cestičkou jsme došli až do míst, kde se soutěska stáčela směrem na východ a bylo vidět skrz ní až na sousední hřeben, po kterém jsme včera šli. Dál už byla cesta hůř schůdná, takže jsme na tomto místě průzkum soutěsky ukončili. Cestou nahoru se ještě pár odvážlivců v klidnější části potoka vykoupalo, zatímco já s Martinem jsme je jen obdivovali zpovzdálí a pochopitelně fotili :-).
Po návratu do tábořiště jsme udělali večeři a za zvuku reprodukované rumunské „auto-diskotéky“ usínali…
Kompletní fotogalerie z tohoto dne: