Den pátý, 22. července 2009 (středa)
Přechod hlavního hřebene Capatin
4. den výstupu do hor
Ráno bylo opět vymeteno, což bylo dobře, neboť za dnešní den jsme měli přejít významnou část hlavního hřebenu Capatin. Po deváté hodině jsme tedy pokračovali po široké kamenité cestě na západ. Před sedlem Curmatura Rodeanu jsme minuly dva zaparkované džípy. Počítám, že tady jezdí po oněch širokých kamenitých cestách vedoucích po celém hřebeni. Trochu zvláštní a trochu pro zlost všem horalům hledající klid, samotu a krajinu bez výdobytků moderní civilizace.
Ráno v tábořišti Zanoaga
Při následném šplhání na vrchol Valeanu (1847 m. n. m.), se na nás z nedalekého ovčího stáda vyřítilo pár menších vzteklých psů, ale žádné drama. Naše mapa nepatřila zrovna k nejnovějším a tak na hřebenu na jih od vrcholu Valeanu (1847 m. n. m.) označeném jako M. Barcaciu, jsme spatřili kolem několika větších dřevěných salaších i jednu několikapatrovou zděnou budovu, nápadně připomínající horský penzion, po kterém v naší mapě nebylo ani památky.
Po půl jedenácté se nám naskytnul pěkný pohled na další část naší trasy, a to hlavně na vrchol Vf Ursu (2124 m. n. m.), tedy medvědí horu, jestli si správně vzpomínám na základní rumunská slovíčka :-), který se tyčil na obzoru. Po dvanácté hodině už jsme procházeli kolem něj, přehoupli se přes jeho jižní hřeben a spatřili další cestu vedoucí k vrcholu Vf. Capatina (2094 m. n. m.).
Bylo kolem čtvrt na tři, stáli jsme někde na půli cesty mezi Vf Ursu (2124 m. n. m.) a Vf. Cosana (2041 m. n. m.) a dívali se na nejvyšší část celých Capatin. Hlavní východozápaní hřeben, se ještě o kus dále na západ stáčel směrem na sever a ve kterém se tyčila nejvyšší hora – Vf. Nedeia (2130 m. n. m.). Zdálo se to ještě docela dost daleko, ale domluvili jsme se, že nejvyšší horu ještě dneska zvládneme.
Kolem půl čtvrté jsme obešli vrchol Vf. Capatina (2094 m. n. m.) a slézali jeho příkrou, kamenitou západní část dolů na nepojmenovaný minivrchol (1858 m. n. m.). Z druhé (západní) strany vypadal Vf. Capatina (2094 m. n. m.) mnohem méně přívětivěji než z té jižní, kde se šlo v podstatě po loukách.
Vzhledem k tomu, že naše mapa krom toho, že nebyla nejnovější, nebyla ani nejpřehlednější, jsme na další části trasy poněkud znejistili, kde že to vlastně jsme. Teď zpětně po několikahodinovém studování fotek a mapy už jsem pravděpodobně zorientovaný, ale tam jsme se domnívali, že onen příkrý sestup z Vf. Capatina (2094 m. n. m.) je ve skutečnosti sestup z Vf Ursu (2124 m. n. m.). Směr cesty byl ale stále jasný, takže jsme jím pokračovali dále.
Došli jsme až na křižovatku cest, kde se naše stávající, po které jsme šli, stáčela dále na jih (M. Casariei) a současně se z ní oddělovala odbočka směrem na severozápad kamsi vzhůru na tušený vrchol Vf. Beleoaia (2109 m. n. m.). Naštěstí jsme se zde alespoň přibližně zorientovali a odbočili správně vzhůru na severozápad.
Tohle už byla zase širší kamenitá cesta, po které by projelo i auto a taky že vzápětí se proti nám jedno objevilo. Byla to stará otlučená Dacia (taky co jiného v Rumunsku :-). Když kolem nás projížděla, seděli v ní asi tři chlapi a jeden se nás (dokonce lámavou angličtinou) zeptal, jestli něco nepotřebujeme. Poděkovali jsme, že nepotřebujeme a pokračovali vzhůru.
Zpětný pohled na Vf. Capatina (2094 m. n. m.) byl mnohem impozantnější než z jeho druhé strany a to hlavně díky velkému převýšení vůči sousednímu terénu na jeho západní straně. Prošli jsme kolem Vf. Beleoaia (2109 m. n. m.) a zpoza dalšího vrcholu Vf. Nedei (2108 m. n. m.) vyjel po cestě džíp, projel kolem nás a mířil dále po hřebeni (M. Corsor), v tu chvíli se na obzoru (ze stejné příjezdové cesty) objevil druhý džíp a troubil, pravděpodobně na toho prvního, který už mezitím zmizel za obzorem. Ten druhý dojel až k nám a zastavil. Za volantem seděl chlápek, vedle něj ženská. On se vyklonil z okénka zeptal se jestli nemáme oheň. Já jsem po ruce neměl, Vašek ano, tak vystoupivšímu chlapíkovi připálil. Poděkoval, rozloučili jsme se a on pak šel dozadu pro jakýsi kanistr. Potom šel dopředu, otevřel motor a začal ho polévat – doufali jsme, že je to voda a ne benzín – pravděpodobně rumunský způsob chlazení :-D.
Pak jsme se přehoupli i my přes Vf. Nedei (2108 m. n. m.) a spatřili nejvyšší horu Capatin Vf. Nedeia (2130 m. n. m.). Byl to v podstatě jenom takový výčnělek z hřebenu, nijak impozantní pohled. Ještě k tomu cesta vedla kolem něj po úbočí. Asi i kvůli autům, která tady očividně jezdila často – tedy vzhledem k vysokohorskému prostředí.
Bylo akorát po šesté hodině. Minuli jsme Vf. Nedeia (2130 m. n. m.) a na cestě k Vf. Negovanu (2064 m. n. m.) jsme narazili na malého psíka, co stál jako socha přímo uprostřed cesty. Vůbec to nebyl žádný horský pes, byl to naopak velmi „pokojový“ pes. Tedy buďto ho někdo vytratil z auta nebo prostě vyhodil, sám by sem pravděpodobně nevylezl, soudě podle jeho strnulého výrazu. Co se dalo dělat, nechali jsme ho svému osudu a pokračovali dále.
V sedle pod Vf. Negovanu (2064 m. n. m.) jsme potkali asi největší psí smečku vůbec. Opodál leželi tři bačové a ani se nijak nenamáhali své psi odvolávat, když se na nás hromadně vrhli. Když jsme minuli jejich stádové teritorium, přestali si nás všímat a pro změnu se vrhli vzájemně na sebe. To už nějaký bača vystartoval a začal je od sebe trhat. Očividně to bylo víc smeček dohromady.
Pak už nám dnes zbýval jen poslední sestup do sedla Saua Negovanului. Tam jsme dorazili kolem sedmé hodiny. Vodu jsme zde ale nenašli, tak jsme nakonec ještě pokračovali do dalšího sedla kousek za Vf. Turcinu Negovanului (1963 m. n. m.) – Rumuni prostě nemají na názvy fantazii :-). Tam jsme dorazili kolem půl osmé. Vodu jsme nakonec našli, sice ne moc dobrý zdroj, ale byla.
Byl to hodně dlouhý den, ušli jsme určitě přes dvacet kilometrů, což je v horských podmínkách docela výkon.
Kompletní fotogalerie z tohoto dne:
