Den sedmý, 24. července 2009 (pátek)
Přechod hlavního masivu Paringu
Ráno nás (tedy mě s Martinem) čekalo překvapení. Když jsme vylezli ze stanu, ostatní dva už nestály. Dozvěděli jsme se, že noční vítr dal jejim stanům poněkud zabrat, tak se rozhodli je raději zbourat, aby předešli nějakému poškození. Šli si lehnout za kameny vyskládanou zídku, kterou jsme večer používali jako kuchyni. Krom toho si prý Jirka s Káťou na nás během nočního skládání stanu ještě „vzpomněli“, jelikož když jsme jim ho s Martinem stavěli, pečlivě jsme přivázali každou šňůrku, kterou jsme našli, což oni nikdy nedělají :-).
Tentokrát jsme vyrazili trochu později, kolem tři čtvrtě na deset. Dnes nás čekal přechod hlavního masivu Paringu, v podstatě celý „hlavní“ Paring. Vystoupali jsme na Vf. Iezer (2157 m. n. m.) a odtud do sedla pod ním (2090 m. n. m.), kde se napojovala cesta ze severu ze sousedního pohoří Sureanu. Byl opět bezmračný den, ale tentokrát docela dost foukalo. Bez významnějších událostí jsme prošli první část masivu, tedy kolem Vf. Mohorul (2337 m. n. m.), do sedla Saua Mohorului (2160 m. n. m.), Vf. Plescoaia (2250 m. n. m.), dále do sedla Saua Plescoaia (2215 m. n. m.), přes vrcholy Vf. Setea Mare (2365 m. n. m.), Vf. Stea Mica (2278 m. n. m.) a sedlo Saua Patra Taiata (2255 m. n. m.), až do sedla Saua Gheresul (2113 m. n. m.), kde jsme si dali kolem půl druhé oběd.
Čekal nás závěrečný výstup na nejvyšší horu Paringu – Vf. Paringu Mare (2519 m. n. m.) (Rumuni prostě nemají velkou fantazii na názvy :-). Ten jsme dobyli kolem páté hodiny. Společně s námi se tam z druhé strany objevila i další trojice turistů, mám pocit, že opět Rumunů. Dokonce nás i pohostili pálenkou, co si přinesli s sebou :-). Ten co nám ji nabízel se chlubil tím, že je to ze švestek a že je to jejich národní pálenka. Pomlčeli jsme, že my máme stejnou národní pálenku Slivovici ;-).
Kolem půl šesté jsme vrchol opouštěli, ale ještě nás čekal docela dlouhý sestup k plánovanému tábořišti. Byli jsme už všichni dost unavení, možná taky proto, že se blížil závěr naší výpravy, od tohoto místa jsme v podstatě už měli „jen“ sestoupit z hor. Tady už bylo na dohled hornické městečko Petrosani, ležící na západním úpatí Paringu. Klesali jsme na severozápad přes Vf. Gemanarea (2426 m. n. m.), Vf. Stoienita (2421 m. n. m.) a Vf. Cirja (2405 m. n. m.). Martin si při tom elegantně přismahnul levou tvář ;-), do které nám všem pralo zapadající sluníčko.
Měli jsme v plánu utábořit se u plesa Lacul Mija (cca. kolem 2000 m. n. m.) a kousek za vrcholem Vf. Cirja (2405 m. n. m.), to už bylo skoro půl osmé, jsme se rozhodovali, jestli půjdeme dále po cestě po hřebenu na sever a nebo rovnou sestoupíme do údolíčka, kde pramenil potok Slivetul. Rozhodli jsme se jít dále po hřebenu, jen Martin si to nakonec přece jen zkrátil přes údolí. Byl to jen kousek, počasí přálo, uhnout z údolí nikam nešlo a každopádně by se pak mělo narazit na cestu, která k plesu Mija vedla oficiálně a po které šel zbytek skupiny, takže nehrozilo žádné významné nebezpečí, že by se nám třeba někde ztratil. Skutečně jsme se pak našli 🙂 a se západem sluníčka se asi ve tři čtvrtě na devět dostali k plesu Mija. Moc míst ke stanování zde nebylo, ale nakonec jsme přece jen požadovaný počet našli a utábořili se. Byl to asi nejdelší den za celou výpravu.
Kompletní fotogalerie z tohoto dne:
