Den devátý, 8. září 2007 (sobota)
Opouštíme Durmitor, Žabljak, most přes kaňon Tara, Mojkovac, Bělehrad, noc v čekárně
Ráno jsme vstávali rozumně brzo, abychom bez problémů stihli vlak z Mojkovce, který nám měl jet ve tři hodiny. Přes noc psů v táboře poněkud přibylo, hlavně se zde pohybovali dva větší – jeden velký vlčák a druhý o něco málo menší neurčité rasy, pravděpodobně ti dva z noci, kteří se porvali s Alfonsem. Ještě jednu nepříjemnou zkušenost s nimi jsem měl, tentokrát já osobně. Když jsem šel zaplatit kemp, menší z těch dvou velkých psů na mě začal nabíhat a chňapat mi po nohách. To bylo hodně nepříjemný, pomoc se mi ale dostala zcela nečekaná – ten vlčák, co s ním běhal ho ode mě odháněl. Já jsem se zase otočil a v klidu šel zpátky přes prázdnou část kempu k našim stanům, kousek od nichž jsem viděl pořádně tlustý a dlouhý klacek. Cesta to byla dlouhá, pes po mě za tu dobu několikrát vyjel, ale vlčák ho vždycky odehnal. Běžet jsem nechtěl. Když jsem se konečně dostal ke klacku, psi o mě přestali mít zájem nebo nevím. Prostě odběhli. Znovu jsem se vydal zaplatit kemp, tentokrát již „ozbrojený“. Musel jsem asi vypadat, když jsem tam došel – jako vycházková hůl byl klacek dost nepraktický :-). Opřel jsem ho o nejbližší lavičku a v domku majitele kempu zaplatil za noc. Potom jsem ho zase sebral a vrátil se s ním zpátky ke stanům. Varoval jsem ostatní, ale psi už v kempu zase nebyli. Dokonce i Alfons už nadobro zmizel. Mám pocit, že odešel s velkou výpravou školního zájezdu. Byl to opravdu polodivoký pes, který by se ani náhodou nehodil do „pokojového“ života velkoměsta…
Kemp jsme opustili po deváté hodině, spolu s námi šlo tentokrát malé štěně, které Alfons včera tak nelibě nesl. Neohrabaně s námi ťapkalo až do několik kilometrů vzdáleného Žabljaku. Městečko jsme si tentokrát mohli prohlédnout, před týdnem jsme v noci cestou sem neviděli vůbec nic. Zajímavostí bylo, že prakticky každý z domků měl na zahrádce obrovskou hromadu naštípaného dřeva, pravděpodobně zásoby na zimu (v některých případech nebyla zahrádka ani vidět). Několika místních na svých hromadách ještě pracovalo. Možná bude připadat, že se opakuju, ale potkali jsme zde další smečku psů. Tentokrát ale opravdu stála za to, takových dvanáct / patnáct psů a malí mezi nimi v podstatě nebyli. Vynořili se z nějaké postraní uličky nebo odkud, prošli přes nás a pokračovali kamsi dopředu. Byla to neuvěřitelná směska. Někteří kulhali, měli i větší šrámy z nějaké té rvačky, kterých už asi pár absolvovali. Občas některý po nějakém sousedním vyjel, pravděpodobně zde fungovaly časté boje o vůdčí postavení. Nevím, co bych dělal, kdybychom se přichomítli k nějakému incidentu s nimi, asi bychom moc šancí neměli. Ale místní jsou na ně zjevně zvyklí. Když jsme procházeli kolem nějaké stavby s dělníky, moc jich nevšímali, až pak jeden z nich dokonce na jednoho ze psů zavolal a chtěl ho pohladit. Zvláštní pohled na relativně moderně vypadající městečko a takovouhle toulavou smečku v něm…
Došli jsme až na kraj centra, kde byl supermarket. Chtěli jsme si koupit nějaké čerstvé pečivo, ale přes ulici jsme zahlédli jak přijel na zastávku takový minibus. Přeběhli jsme k němu a zeptali se, jestli jede směrem do Mojkovce. Dozvěděli jsme se, že ano, ale jen k mostu přes Taru, což bylo zhruba ve třetině vzdálenosti do Mojkovce, tam jsme pak měli přesednout na další linku. Autobus nebyl vůbec žádná stará rachotina, ale celkem nový (myslím) Mercedes. Kromě řidiče, který nejezdil zrovna dvakrát pomalu, zde byl ještě jeden člověk – něco jako průvodčí, který nám prodal lístky. Těch dvacet kilometrů nás přišlo na 2Eura na osobu. Cesta byla hodně zajímavá, po krajině byly nahodile rozprostřeny stáda krav, občas se nějaká procházela po silnici. Také domy se zde stavěli zdánlivě nahodile po kraji…
Asi za půl hodiny jsme se dostali k mostu přes Taru, tak akorát, protože Helče závěrečné serpentiny neudělaly příliš dobře. Bylo po desáté a další autobus měl navazovat až někdy kolem jedné hodiny. Měli jsme tedy spoustu času, abychom si to tu prohlédli. Most byla opravdu unikátní, široko daleko jediný možný přejezd přes dlouhý a široký kaňon. Dlouhý byl asi 300 metrů a v nejhlubším místě 200 metrů nad zemí. Slezli jsme po cestě, která vedla od shora pod něj a dále se svažovala dolů. Chtěli jsme se dostat až k řece a tak jsme sešli z cesty a šli přímo. Na kraji lesa, asi výškových 50 m. nad řekou jsme si dali pauzu na oběd. Potom Dan, Helča a Maňule sestoupili až k řece, já jsem zůstal na místě u batohů a v klidu trávil. Společně jsme se pak vrátili nahoru…
Do příjezdu autobusu zbývalo ještě asi dvacet minut, když u nás zastavil mladý kluk v menším autě a zeptal se nás jestli jedeme do Mojkovce, že by nás svezl za deset Euro. Vzhledem k tomu, že cesta sem nás dohromady stála osm Euro a teď nás mělo čekat dvakrát tak velká vzdálenost, odhadovali jsme cenu na šestnáct Euro, byla tato nabídka příjemnější. Bohužel jsme přeslechli jeho další nabídku, kterou snížil (teď nevím jestli 8 nebo 6 Euro), když jsme se nerozhodli okamžitě a přikývli mu tu za deset, no ale i tak. Nejprve řekl, že si ještě musí něco zařídit a že přijede za pět minut, ale zrovna kolem projížděl nějaký taxikář a díval se po nás, tak nám řekl, že nás vezme hned :-). Naložil nás se vším, do toho malého autíčka a vyjeli jsme nejprve na druhou stranu než jsme potřebovali – přes most. Tam se zastavil u jediné budovy, která tam stála – jakési malé restaurace, vešel dovnitř, něco tam sebral, prohodil pár slov s holkou, která tam byla, pak restauraci zamknul a nasedl do auta. Kýbl s jakýmsi nářadím, který tam vzal si dal na sedadlo mezi nohy a vyjeli jsme. Nabídnul jsem mu, že si to vezmu k sobě (hlavně kvůli našemu bezpečí :-), ale s díky odmítnul a vyložil kyblík na okénko trafiky, která stála zase na druhé straně mostu :-). Pak už jsme skutečně vyjeli správným směrem. Cestou pustil opět černohorské hitovky a někdy to osolil pěkně nahlas, tak jsme se na sebe tak pousmívali :-). Čekal jsem, že to bude jako pravý místní s autem pořádně švihat, ale nijak to nepřeháněl, občas jsem se dokonce podivil, že před přehlednou zatáčkou tolik brzdí a projíždí ji zbytečně pomalu. Kolem druhé hodiny jsme se dostali do Mojkovce, nechali jsme se vysadit na autobusovém nádraží, kde měl být i supermarket. Dostal od nás slíbených deset Euro, při předání se lehce nervózně rozhlížel po okolí.
Zatímco ostatní nakupovali (pořizovali nějaké pečivo, sušenky a marmeládu) já jsem zůstal před obchodem a pozoroval dění na ulici. Bylo tam docela rušno, zaujala mě dvojice policajtů, která postávala na chodníku u křižovatky. Čas od času k nim někdo přišel a přátelsky si s nimi podal ruce a popovídal. O kus dál na lavičce posedávala partička mladých kluků. Za chvíli přijelo auto a vystoupil z něj další policajt, taky hodně mladý a velmi přátelsky se k nim měl. Potom se přidal ke svým dvěma kolegům, kteří mezitím v klidu pokuřovali. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav… 🙂
Když naši konečně vylezli z obchodu (nevím co tam tak dlouho dělali :-), vydali jsme se směrem k vlakovému nádraží. Nebylo úplně blízko, ale za nějakých dvacet minut jsme k němu došli, přibližně ve tři čtvrtě na tři (vlak měl jet v celou). Vyšlo to tak akorát…
Vlak do Bělehradu byl velmi pohodlný, tentokrát jsme byli v kupé sami a využili možnost sklopení všech sedaček, takže jsme si tam vytvořili jedno velké letiště. Bohužel jsme pak hodně dlouho stáli na Srbských hranicích, takže i když jsme měli mít a v Bělehradě asi hodinovou rezervu, vlak do Budapeště, který měl jet po desáté hodině, nám pravděpodobně o pár minut odjel. Zjistili jsme, že další má jet někdy po osmé hodině. Stáli jsme tam tak u té tabule, až k nám přistoupil jakýsi chlápek a spustil na nás Anglicky – měl hlas a mluvil trochu jako Peter Sellers :-). Docela neuvěřitelně rychle se zorientoval v naší situaci a to jsme mu skoro nic neřekli. Potvrdil nám, kdy nám jede další vlak a ihned učinil nabídku. Prý nás teď odveze někam, kde se můžeme vyspat, každý za deset Euro a zítra nás zase odveze zpátky na nádraží tak, abychom stihli náš vlak. K tomu nabízel možnost využití sprchy a dokonce i připojení na internet :-). Přesunout jsme se tam měli autobusem – jízdenky říkal, že by byly v ceně. Byl neuvěřitelně přesvědčivý, právě že až přes příliš. Ještě chvíli nás přesvědčoval, ale nakonec jsme raději odmítli. No a tak nás čekala noc v místní útulné čekárně…
Přesunuli jsme se do ní a zabrali příhodná místa. Dohodli jsme se, že se rozdělíme a po dvojicích budeme hlídat, zatímco druzí dva budou spát. Dan s Helčou si šli lehnout první, a to zhruba od půlnoci do tří. Musím říct, že jsem se při „hlídce“ vůbec nenudil. Trošku mi to připadalo jak z nějakého Windows šetřiče :-). Zezačátku zde bylo jen pár lidí, ale postupně začali přicházet další a většinou to byla taková zajímavá individua. Jako první zaujala postarší paní, která seděla se síťovaným pytlem s veškerými věcmi u nohou a která se ani nehnula. Vypadala v té sedačce trochu jako přirostlá. Odhadovali jsme, jestli to není nějaká „zakladatelka“ této čekárny a uvažovali, jestli ještě žije :-). Nakonec jsme zjistili, že ano, když pak na sedačky pomalu natáhla. O zábavu se nám také staral například pán v modré bundě, který do čekárny přivrávoral nejistým krokem se zapálenou cigaretou v ruce, sedl si hned vedle vchodu a okamžitě začal klimbat. Jeho hlava se postupně skláněla a hořící cigaretu stále držel v ruce opřenou o kolena. Najednou s sebou celý škubl jak se probudil a ruka s cigaretou mu vylétla do pusy, natáhnul a zase pokračoval ve svém klimbaném spánku :-). Během noci pak ještě krásně klimbal ve stylu mr. Beana ve stejnojmenném filmu, tedy že se hlavou sklonil několik málo centimetrů nad zem, až se nakonec převážil a trochu vstal. Pak si zase sednul a po chvíli se to znovu opakovalo. Potom přišla paní, která se zase neustále kolemsedících ptala kolik je hodin. Většinou měla smůlu, protože se zeptala nějakého přiopilého nebo alespoň spícího :-). Občas také prošel čekárnou očividný zlodějíček, většinou to byl mladý kluk s kapucou, prošel si čekárnu tam, zpátky, omrknul situaci a zase odešel. Také parta tří kluků kolem dvanácti let ve dvě ráno mi přišla poněkud podezřelá. Přišli ale i policajti a kontrolovali stav situace. Jednou dokonce vyvedli jednoho o něco málo opilejšího. Nevím proč si vybrali právě jeho. Možná měl jenom smůlu, že ostatní opilí v tu chvíli zrovna spali a on ne :-). Samozřejmě, že zde bylo i několik „normálních“ lidí, kteří čekali na vlak a kteří snažili ignorovat „přátelské“ reakce některých svých sousedů :-). No zkrátka ty tři hodiny uběhly docela rychle a nenudili jsme se :-), nicméně rád jsem se s Danem vystřídal. I za ty tři hodiny spánku ve spacáku na pohodlné karimatce jsem byl vděčný…