Den desátý, 8. září 2007 (neděle)
Cesta do Budapeště, Bratislavy a velmi pozdní dojezd do Prahy
Ráno začalo zanedlouho, pro mě kolem šesté hodiny. Sbalili jsme se a přesunuli se do vedlejší příjemné kavárny. Dali jsme si každý zaslouženou snídani ve formě něčeho čerstvě pečeného a k tomu čaj nebo kafe. Kolem osmé hodiny jsme nastoupili do našeho vlaku a obsadili kupé. Kdybychom stihli náš původní vlak, byli bychom teď už někde na Slovensku. Nicméně potěšilo nás, že i zde bylo možno sedačky sklápět, takže jsme si opět vytvořili letiště za chvíli v klidu dospávali. Za celou cestu si k nám nikdo nepřisedl (nepřilehl :-), vlak nebyl naštěstí nijak přeplněný. Do Budapeště jsme dojeli kolem třetí hodiny. Jediný navazující spoj jel asi za hodinu, ale pouze do Bratislavy, kde jsme měli ještě přesedat. Na nádraží jsme si rozměnili trochu peněz a koupili si výborný gyros a několik baget. V dalším vlaku (opět krásně sklápěcím) jsme provedli zúčtování celých hor. Kromě jízdenek, které jsme koupili v Praze a které vyšli na 2900,- kč na osobu jsme celkově ještě utratili 45 Euro (tedy nějakých 1260,- kč), Dohromady tedy kolem 4160,- kč, což bylo krásné (nepočítáno jídlo, které jsme koupili v Čechách). Trochu nám to pak ale ještě zkalil průvodčí, který nám oznámil, že jedeme delší trasou než máme uvedenou na lístku a že musíme doplatit asi 50 Euro. To nás vůbec nepotěšilo. Průvodčí ale vypadal rozumně a odešel se poradit s kolegou. Za chvíli přišel, že to bohužel platí, ale nakonec z něj vypadlo, že bude stačit, když mu dáme 20 Euro. Dostal to bez papíru do kapsy, takže si vydělal. No, lepší než těch oficielních padesát…
Do Bratislavy jsme dorazili kolem půl desáté a měli jsme dost času do dalšího spoje, který měl jet v půl jedné ráno. Byla už na nás patrna únava z dlouhého cestování a tak jsme měli trošku problém s rozhodováním, kam si zajdeme na večerní polívku. Nicméně nakonec jsme byli úspěšní a našli jsme jednu fajn hospůdku, kde nám udělali výborné polévky – já jsem si dal bramboračku v chlebu – málem jsem ji nedojedl, kolik jí bylo…
No a pak už nás čekala „jen“ závěrečná cesta do Prahy. Nutno říct, že tento vlak byl nejméně pohodlný. Místenky jsme už nijak neřešili a posadili se do volného kupé. Za nějakou dobu přistoupila jakási skupinka a jedna poněkud méně příjemná paní se nás snažila vystrnadit. Pak ale zjistila, že oni do tohoto kupé pro osm mají místenky jen pro čtyři, takže jsme se vešli. Pak nás donutila přeorganizovat baťohy nahoře na žbrdlení, že si tam veškeré své oni musejí dát a mezitím se oháněla faktem, že se vrací ze Sicílie. Ve skupince byl také její (pravděpodobně) syn, který se za ní, mám pocit, trošku styděl. Nejlepší bylo, když po těch peripetiích ta druhá paní oznámila, že si jdou sednout vedle, kde je volné kupé… 🙂
Do Prahy jsme dorazili po čtvrté hodině, tedy o nějakých 16 hodin později oproti původnímu plánu. Domluvili jsme se s Jirkou, že se pro nás staví, což bylo docela fajn. Přijel tedy až kolem tři čtvrtě na pět, ale to už byl takový drobný detail z té nekonečné cesty. Nejdřív hodil Helču a Dana a potom mě (Maňule jela MHDčkem). Dokonce jsem si pak šel ještě na hodinu lehnout, než jsem zase musel vstávat a jít do práce… 🙂
Shrnutí: Černohorský Durmitor byl fajn, ocenil jsem jeho vylidněnost, podobnou asi tak jako na rumunském Fagaraši. Rozličnost počasí, která nás tam za ten týden potkala, byla až neuvěřitelná – od podzimní mlhy a krupobití, přes horké, slunečné léto, studenou zimu plnou sněhu a až po příjemně hřejivé, po zimě se probouzející jaro. Co bych těmto horám vytknul, byla nepříliš velká rozlehlost. Ne že bychom neviděli pořád něco nového, ale na druhou stranu jsme v pozadí neustále koukali na ty samé hory, jen z jiného úhlu. Vesměs jsme se pohybovali na prostoru o rozloze cca. 6 x 8 km. Co do rozlehlosti chybělo, to zde bylo doháněno variabilitou terénu. Nachodili jsme velkou spoustu výškových metrů, což činilo pochod náročnějším. Příjemné bylo, že jsme se s místními bez problémů domluvili, má metoda „mluvit prostě Česky v jednoduchých větách“ :-), se opět vyplatila. Snad jen v mezinárodních pokladnách na nádraží v Bělehradě jsem si mohl pokecat v Angličtině. Celkově to byla pěkná zkušenost, zase něco úplně nového…