Den první, 31. srpna 2007 (pátek)
Odjezd z Prahy, cesta do Budapeště
Dnes je posledního srpna a to je den, kdy odjíždíme do Černohorského Durmitoru. Nepříjemnosti na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat – jen co jsem vyjel z domova, tak v metru na Dejvické zazvonil telefon a Jirka na druhé straně mi oznámil, že s námi kvůli akutní práci nemůže jet. To nám to zase hezky začínalo, nevěřil jsem, že by se mohly někdy dvacetiprocentní ztráty z předloňského Rumunska opakovat, ale evidentně to možné bylo. Výprava se nám tedy zredukovala na čtyři členy – Dan, Helča, Maňule a já. Další komplikace, která postihla mě, Dana a Helču byl pes, který se kdesi na Céčku rozhodl skočit do kolejí a zastavit tak provoz metra (minimálně) na trase Muzeum – Nádraží Holešovice asi na 20 minut. Já věděl, proč dávat sraz hodinu před odjezdem vlaku… 🙂
Na Holešovice jsme ale dorazili všichni ještě s dostatečnou časovou rezervou, takže žádné dobíhání vlaku se naštěstí nekonalo. Dorazil i Jirka a pochlubil se jak má krásně sbaleno :-). Mimo jiné nám dal na odiv své oblečení, které měl pečlivě zavakuované do igelitu o velikosti větší dámské kabelky 😀 (zajímalo by mě, jak by pak opětovně vakuoval na horách ;-). S Helčou a Danem si ještě proházel pár věcí, hlavně tedy jídlo, které měl Jirka s sebou původně brát. Po půl čtvrté nám z nádražního perónu zamával a my jsme vlakem EC 175 odjeli směr Budapešť…
Do tohoto vlaku jsme měli místenky, takže jsme hned odsunuli několik lidí, kteří nám seděli na místech, neboť vlak byl docela plný. Já pak strávil půl cesty vedle kluka, který měl po většinu času k uchu přilepený telefon a cosi důležitého řešil. Bohužel u každé dvojsedačky byla elektrická přípojka, kterou on permanentně využíval, takže vybití telefonu zdaleka nehrozilo :-). Před slovenskými hranicemi se ale vlak poměrně vylidnil a do budapešťského hlavního nádraží Keleti jsme dojížděli již v poloprázdném vlaku…
Bylo kolem půl jedenácté a my měli necelou hodinu do odjezdu dalšího vlaku, který nás měl dopravit do Bělehradu. Na tento vlak jsme měli také místenky, ale chtěli jsme zkusit pořídit si lehátka. Po nějaké době hledání a doptávání jsme objevili mezinárodní pokladny, které byly trochu nepochopitelně zastrčeny v jedné nevelké hale na odlehlejším místě nádraží. Dozvěděli jsme se ale, že lehátka nejsou a místenky na náš další vlak Bělehrad – Mojkovac zde koupit nemůžeme. Získali jsme se tedy alespoň informaci, že Eury platit lze, stejně tak jako běžnými platebními kartami. To alespoň pro příště…
Vlak do Bělehradu vyjížděl o půl dvanácté. Našli jsme si své kupé a plně ho obsadili. Přišli jsme na jednu bezvadnou věc a to tu, že všech šest sedaček se dalo sklopit do vodorovné polohy tak, že se v kupé vytvořilo jedno velké letiště. To nás potěšilo, takže jsme se nakonec přece jen docela dobře vyspali…