Den druhý, 1. září 2007 (sobota)
Bělehrad, zrušený spoj, spolucestující Milena, cesta taxíkem z Mojkovce k Crno jezeru, kemp, Alfons
Do Bělehradu jsme dorazili kolem půl sedmé ráno. Tady se nám potvrdila jedna obava a to zrušení našeho dalšího vlaku do Mojkovce. Alespoň že to nebylo tak velké překvapení, pár dní před odjezdem jsem si totiž přes IDOS kontroloval „naše“ spojení a zjistil, že právě onen vlak „811 TARA“ již vyhledat nelze. Nejvhodnější alternativou, kterou jsem doma našel a tady jsme si ji ověřili, byl osobák ve 13:10 z Bělehradu, v Mojkovci pak měl být v 18:57. Co se dalo dělat, příjezd se nám tedy měl protáhnout cca. o 2 a 3 hodiny. Když jsme si zjistili všechny potřebné informace, vyměnili peníze (30 Euro na Dináry) a koupili místenky na příští vlak, přesunuli jsme se do nedalekého
Bělehrad trochu připomínal rumunský Brašov – vesměs staré, šedivé, socialistické budovy, občas nějaký ten moderní, skleněný „mrakodrap“, či budova ve výstavbě. Měli jsme asi pět hodin do dalšího vlaku. Když jsme se dostatečně najedli, šli jsme se s Danem projít po okolním městě. Bohužel jsme byly spíše v rušném dopravním centru a historická část v nedohlednu. Zjistili jsme, že jsme se rozložili v parku před ministerstvem financí 🙂 a vůbec, kolem byly další úřední a vládní budovy. Prošli jsme několika parky (alespoň že ty zde byly), cestou shlédli několik pomníků ve formě sousoší či byst, povětšinou válečných hrdinů, jak jsme pochopili. Nachodili jsme ulicemi několik kilometrů, až jsme si všimli vzdáleného obřího kostela nebo spíš chrámu. Vyrazili jsme k němu a zjistili, že to je novodobá mramorová stavba, ale opravdu monumentální. Ještě nebyl dostavěn, ale už byl přístupný veřejnosti, takže jsme se pokochali jeho vnitřní velikostí. Tady by se zpívalo! Už jsme byli pryč asi dvě hodiny, takže jsme se vydali zpátky k holkám, aby taky měly čas na nějakou tu prohlídku. Doporučili jsme jim návštěvu chrámu a převzali role hlídačů krosen…
Před jednou hodinou jsme se přesunuli zpátky na nádraží a ve 13:10 konečně nastoupili do posledního vlaku směr Mojkovac. Naše místenky se bohužel ukázaly být ve vagónu pro kuřáky (i když jsme si řekli o nekuřácké prostory), ale nakonec jsme pochopili, že tady je to skoro jedno – kouří se všude. V našem kupé už seděla jedna babča a ta svůj zlozvyk příliš nekrotila. Naštěstí ale po několika „cigaretových kolečkách“, kdy jsme se k ní tak trochu se znechucením obraceli, či prostě na danou dobu opouštěli kupé, pochopila a zbytek cesty už sama odcházela na chodbu když potřebovala. Alespoň že tak. Přisedla si k nám také jedna mladá Černohorka, se kterou jsme se začali bavit. Jmenovala se Milena, bylo jí dvacet a studovala práva. Dozvěděli jsme se od ní spoustu zajímavých informací, jako třeba že loňské odtržení od Srbska bylo spíše politickým činem než že by to chtěli lidé (asi něco jako my se Slovenskem). Napsala nám také spoustu frází, které by se nám mohli hodit. Pochopili jsme, že Černohorština (nebo jak že svůj jazyk nazývají) je v mnohém velmi podobná Češtině, našli jsme spoustu stejných slovíček. Byla velmi komunikativní, Angličtinou vládla asi nejlépe z nás všech. Nakonec jsme si vyměnili e-maily s tím, že jí máme napsat, jak jsme dopadli na horách a poslat nějaké fotky (prý tam nikdy nebyla).
Bylo trošku paradoxní, že ač nám na Srbsko-Černohorské hranici nikdo pasy nekontroloval, strávili jsme tam vůbec nejdelší čas. Když se to připočetlo ke zpoždění, které jsme nabrali cestou, do Mojkovce jsme přijeli až za tmy, někdy kolem půl deváté. Do Žabljaku, kam jsme měli v plánu se přesunout, zbývalo asi sedmdesát kilometrů. Autobus už jsme neměli sílu hledat, krom toho vůbec nebylo jisté, že by něco jelo. Naštěstí zde byli (podobně jako loni v bulharském Sandanski) pohotoví taxikáři, takže jsme se s jedním domluvili. Dal nám cenu 35 Euro do Žabljaku a vypadal na to, že s ním smlouvat nepůjde. Cenu jsme tedy akceptovali (co jiného nám také zbývalo) a řekli, že potřebujeme až k Černému jezeru, ještě pár kilometrů za Žabljakem, načež cenu zvýšil o tři Eura na 38. Už jsme to nijak neřešili a vzali zavděk tímto způsobem přepravy, cena 3,5 kč / km / osobu byla v tu chvíli docela přijatelná…
Cesta k Černému jezeru byla dlouhá, já jsem seděl vepředu a mezi nohama měl Danovu krosnu, která se nevešla do kufru. Taxikář byl muž ve středních letech. Ze začátku se pokoušel pouštět folklórní hudbu z kazetového rádia, které spíš připomínalo chrastítko, ale nakonec toho nechal a onen nadbytečný hluk vypnul. Čas od času, když mi chtěl něco sdělit nebo se na něco zeptat, tak do mě šťouchnul a spustil. Nerozuměl jsem mu vždycky, ale povětšinou to byly takové základní informace, jako támhle je centrum Mojkovce, tady odsud se raftuje po řece Taře, tady je most přes Taru (ten jsme si v noci moc neprohlídli), tady se dá nabrat voda nebo se ptal jestli už jsme tu někdy byli atp. Občas jsme ani na druhý pokus nikdo neporozuměli, tak jsme mu „to“ jen s úsměvem odkývali :-). Projeli jsme Žabljakem a za ním nás dovezl až před zavřenou bránu parku Durmitor. Ukázal, že za ní je asi sto metrů jezero a sto metrů směrem po asfaltce, která odtud stoupala vzhůru je kemp, kde se můžeme utábořit. Pak přišlo na řadu placení. Neměli jsme přesně 38 Euro, tak jsme mu dávali 40, ale on nám tvrdil, že nemá nazpátek. Vyhrabali jsme své drobné, ale dohromady to dávalo jen 36 Euro. Když jsme nejevili ochotu zaokrouhlit cenu na 40Euro a nechat mu tak dvou eurové dýžko oproti původní ceně, dvě Eura najednou odkudsi z kapsy vytáhnul… 🙂
Když jsme se rozloučili, vyrazili jsme po avizované horní asfaltce do kempu. Bylo už kolem půl jedenácté a nikde nebyla ani noha. Minuli jsme několik nově postavených chatek, až se dostali do jakéhosi chatařského centra, v jehož středu jsme objevili kemp. Ten jsme tedy rozpoznali podle několika málo stanů v tomto prostoru postavených. Pokusili jsme se najít někoho jako správce. Nejprve se na nás z jedné chaty dívala jakási paní – nic nedělala, jen tam tak stála a dívala se. Nevím, možná si myslela, že není vidět, ale vzhledem k tomu, že se uvnitř svítilo, měli jsme dobrý přehled. Když jsme vstoupili do prostor kempu a zamířili k chatě v jejím středu, vyšla z ní jakási další paní (s koštětem, mám pocit). Pokusili jsme se s ní navázat kontakt, ale jakmile viděla, že se k ní blížíme, zmizela v domku a už se neukázala. Nijak jsme to nehrotili a šli si najít plácek vhodný pro naše stany. Přiběhl k nám takový malý bílý psík, vhodný tak na domácího mazlíčka a hrozně se k nám měl. Pojmenovali jsme ho – jak jinak než – Alfons (podle loňského vzoru). Když jsem stavěl stan, lehnul si mi na věci z polorozbalené krosny jako že na tom bude spát. Přesvědčil jsem ho, že opravdu nebude, ale nechal mu vedle stanu alespoň noviny (jako na spaní, ne na čtení ;-). Večeři jsme už pochopitelně ani nedělali, šli jsme po dlouhém, asi 31 hodinovém cestování, hned spát…