Den třetí, 2. září 2007 (neděle)
Kemp Žabljak, Crno jezero, první stoupání, cesta mlhou přes hřebeny masivu Mededa, Alpski bivak
Ráno jsme se probudili do oblačného dne. S teplotou to docela šlo, ale i nejbližší hory byly zahaleny mlhou. Vydatnou vločkovou snídaní jsme napravili absenci včerejší večeře. Zjistili jsme, že kemp je opravdu luxusně vybaven, kousek od domku správce stál menší domek se záchody, sprchou a vnější umývárnou kde dokonce tekla i teplá voda! Také zde byl otevřený altánek, který momentálně využívali dva kluci. Zjistil jsem, že to jsou Češi, kteří přijeli včera a že mají v plánu přejít Durmitor za dnešní den a pak pokračovat někam dále. Trochu se zasnili nad naší cenou zpáteční jízdenky do Mojkovce (2900,- kč), prý to měli dražší, ale vlastně mi nakonec neřekli za kolik, takže nevím. Během snídaně kolem nás prošel jakýsi pán, který se ukázal být majitelem kempu. Zeptal se, jestli už jsme zaplatili a když se dozvěděl, že ne, tak nás odkázal do onoho domku uprostřed prostranství. V Černé Hoře platí tzv. přihlašovací povinnost, kdy se mají všichni turisti hlásit kde nocují, ale to jsme se rozhodli neřešit. Bavil jsem se o tom i s těma dvěma Čechy, ale ti o tom také nic moc nevěděli a jediné co měli v plánu udělat, bylo jediné oficiální zaregistrování právě v tomto kemp. Nás to nakonec přišlo na deset Euro, což bylo docela přijatelné…
Kolem půl desáté jsme opustili kemp a zamířili po již známé asfaltce zpátky k místu, kde nás včera vyhodil taxikář. Přidal se k nám včerejší Alfons a vypadalo to, že s námi půjde i dál. U brány stála malá budka a v ní seděl jakýsi vrátný do parku. Přivolal si nás a zkásnul každého o 1 Euro. Ještě, že nechtěl nic za psa… 🙂
Krásná, nová asfaltka lesem, lemovaná odpadkovými koši a odpočinkovými lavičkami, nás po několika stech metrech dovedla k Crnu jezeru (leží v nadmořské výšce 1416 m.). To bylo vidět celé, ale o nějakých dvě stě metrů výše už byla mlha, takže M. Meded (2170 m.), vrchol tyčící se nad jezerem, přes který jsme dnes měli přejít, nebyl vidět vůbec. Škoda. Vydali jsme se po pohodlné cestě, která vedla kolem dokola celého jezera…
První odbočku jsme s úspěchem jeden jako druhý minuli, ale naštěstí jen o kousek, takže se žádné velké návraty nekonaly. Od jezera přišel první stoupák lesem. Zvykali jsme si na velké měřítko mapy, takže k prvnímu prameni (dle mapy pojmenovaný Točak) jsme dorazili překvapivě záhy. Vody jsme měli ještě dostatek z kempu, ale aspoň jsme z něj ochutnali. Pokusili jsme se o tomtéž přesvědčit ufuněného Alfonse, ale nedal si říct…
I další křižovatku jsme minuli, ale tentokrát zasáhnul Alfons, který nám správnou cestu ukázal způsobem, jako že jinudy on nepůjde :-). Nasměrovali jsme se tedy na Orin Katun (na mapě pojmenované místo). Vzápětí jsme nadobro ztratili Alfonse. Řekli jsme si, že výš se mu už asi nechtělo, nebo nás prostě jen chtěl správně nasměrovat :-). Pokračovali jsme tedy už bez psího průvodce. Nad pásmem lesa jsme udělali obědovou pauzu, kde nás předběhla menší skupinka němců-baťůžkářů…
O kus dál jsme před vrcholem Struga (1920 m.) odbočili na sever do prudkého stoupání na severo-východní část masivu Meded, konkrétně do sedla M. Meded (2170 m.). Ještě se naposled rozloučili s výhledem do okolní krajiny a vstoupili do neprostupné mlhy…
Do sedla jsme vystoupali a vydali se na západ po hřebenu Mededa. Přešli jsme několik exponovaných míst, pár vrcholů ze kterých měl být podle mapy fantastický výhled do okolí a dokonce jsme našli i jednu vrcholovou cashku. Ve finále Mededa jsme se postupně stočili na jih, přehoupli se přes Severni (2287 m.) a Južni (2285 m.) vrh. a sestoupili do sedla V. Previja (2145 m.). Kousek pod ním jsme ztratili značku. Chvíli jsme bloumali po okolí a zkoušeli ji znovu nalézt, ale marně. Já jsem se nakonec vrátil o kus zpátky, kde ještě stoprocentně byla a po chvíli hledání našel odbočku, kterou jsme minuli. Během tohoto, asi půlhodinového hledání, se mlha začala pomalu ale jistě trhat. Když jsme pak již správnou cestou začali sestupovat do údolí Velká Kalica, objevil se pod námi i Alpski Bivak – zdejší útulna a náš dnešní plánovaný cíl…
Do plechové boudy útulny jsme vstupovali s velkým očekáváním a nutno říct, že nás její vnitřek opravdu překvapil. Luxusně vybavený bivak byl obložený palubkami, na palandách matrace, v rohu kamna, v malé vstupní chodbičce vyrovnané dřevo, uvnitř stůl, lavice a spousta polic se základním vybavením jako jsou sirky, svíčky apod., prostě paráda. Ani jsme nezaváhali a nastěhovali se dovnitř. Měli jsme štěstí, že jsme zde byli sami, více lidí by se zde asi pěkně mačkalo. Mraky se k večeru trochu zvedly, takže jsme mohli dohlédnout přes celé údolí Velké Kalice až k jeho severnímu konci, sedlu Struga (1920 m.) a také se nám ukázal celý jižní cíp masivu Veliki Meded, ze kterého jsme sem sestoupili. V podstatě se nám naskytl první větší rozhled do okolí za celý den…
V podvečer se docela výrazně ochladilo, tak jsme chvíli přemýšleli, zda si nezatopit, ale nakonec jsme to neudělali a musím říct, že i tak byla teplota uvnitř dostatečně příjemná. Po večeři jsme se rozložili nahoře na palandě – čtyři jsme se tam vešli tak akorát ještě s drobnou rezervou. Potom jsme ještě nahráli něco málo audio-deníčku, nemístně se pobavili na můj účet 😉 a šli spát…