Den čtvrtý, 3. září 2007 (pondělí)
Ledovec Debeli Namet, Výstup na Terzin Bogaz, sestup do údolí Lokvice, hledáme vodu, jeskyně Ledena pečine
Ráno jsme se k naší rozmrzelosti opět probudili do neprostupné mlhy. Nicméně toto zklamání panovalo jen chvíli, neboť během našich ranních činností se skrz mlhu, která se válela dole v údolí, objevily vrcholky masivu Pleće zalité pravým, nefalšovaným sluníčkem. To nás jak jinak než potěšilo. Po vydatné vločkové snídani jsme se zabalili a ještě bez bagáže vydali k blízkému ledovci Debeli Namet. Šla od něj skoro až mrazivá zima, takže jsme se zde dlouho nezdrželi, vrátili pro batohy, rozloučili se s bivakem a začali stoupat již dobře známou cestou směrem do sedla V. Previja (2145 m.)
Byla to příjemná změna – vidět kam člověk míří a konečně jsme také mohli začít „něco“ fotit. Během výstupu do sedla se postupně mlha roztrhala a stejně tak i mraky, které ještě zakrývaly okolní hory. Odkryl se nám báječný výhled na masiv Velki Meded a teprve teď jsme mohli ocenit to, co jsme včera šli tak trochu poslepu. V plánu jsme měli zdolat Terzin Bogaz (2303 m.), jen jsme se ještě navíc shodli na tom, že by bylo škoda vracet se pak stejnou cestou do údolí Lokvice a vynechat tak možnost obejít „Terezu“ ze západní strany přes doliny Ledeni do a Zelena Lokva. Na mapě byla sice tato cesta znázorněna čárkovaně, tzn. bez turistických značek, ale vzhledem k tomu, že bylo pěkné počasí a také se nezdálo, že bychom se v těch místech měli větší šanci ztratit, tak jsme ji bez nějakého přílišného váhání zvolili. Výhled z Terzina Bogazu (2303 m.) byl opravdu velkolepý. Dali jsme si zde svačinovou přestávku a nad mapou si pojmenovali okolní vrcholy…
Z Terezy jsme začali sestupovat do sedla M Previja (2200 m.). Já jsem šel trochu napřed s tím, že na zbytek počkám v sedle, ale po příjemně dlouhé pauze, kdy jsem se zutý vyhříval na sluníčku, jsem zjistil, že ostatní si cestu do sedla rozmysleli, vzali to strmým svahem přímo dolů do doliny Ledeni do a už jsou hluboko pode mnou. Neochotně jsem natáhnul boty a vydal se za nimi…
Začala nám pomalu, ale jistě docházet voda, od pramene Točak nad Crno jezerem jsme nepotkali jediný kousek vody, když nepočítám nepříliš čistý ledovec Debeli Namet. Dan se pokusil najít něco v okolí, ale bezvýsledně. Nicméně žádná krize nebyla, další dva prameny na mapě značené byly v sousední dolině Lokvice, do které jsme měli namířeno…
Náš další sestup dolinou byl po cestě jen občas. V místech na mapě značené jako Zelena Lokva jsme cestu ztratili úplně a sestupovali jsme kde se dalo. Během jarního tání zde pravděpodobně teče potok dolů do údolí. Narazili jsme i na potenciální vodopád, tentokrát šel ale v pohodě obejít. Ještě stojí za zmínku, že zdejší skály jsou asi nejostřejší, co jsem kde viděl a zvláště v těchto místech, kde nevedla značená cesta, takže naše boty trochu trpěly…
O kus dál se před námi otevřela dolina Lokvice. Sestoupili jsme na její příjemně travnaté dno a zamířili k bezejmennému plesu (1693 m.). Bylo téměř vyschlé a ne úplně čisté. Plácli jsme se kousek od něj a já s Danem jsme se vypravili k pramenům. Oba dva jsme byli úspěšní. Prameny se ukázaly být malými studánkami – Dan tu svou našel schovanou pod skálou ještě o kus výš, než byla značená v mapě, v podstatě až někde ve svazích Terzina Bogazu a já tu svojí zase ve svahu mezi většími kameny přibližně v místech, kde hlásala mapa, tedy kousek pod sedlem se salašemi Katun Lokvice. Oba jsme se vrátili se dvěma plnými pet-flaškami a konečně si dali pořádný, dlouho očekávaný oběd…
Během pauzy jsme sledovali jak po masivu Prla sestupuje tu a tam nějaký ten turista dolů, do sedla Katun Lokvice. Narazili jsme totiž na hlavní trasu, která vede napříč Durmitorem. Všichni to byli baťůžkáři, žádný pořádný s plnou polní ;-). Ocenili jsme naši dosavadní trasu přes méně frekventovanou část hor, v podstatě poslední lidé, které jsme potkali, byli ti Němci kousek nad Crno jezerem…
Obědová pauza byla příjemná a moc se nám vyhřátý travnatý plácek opouštět nechtělo. Čekal nás ale závěrečný výstup k ledové jeskyni Ledena pečine, která měla být v masivu Obla Glava (2303 m.). Ještě předtím jsme cestou do sedla Katun Lokvice z „mého“ pramene doplnili stav vody, u kterého jsme potkali několik Čechů. Helča v jedné holce poznala spolužačku ze školy, tak jsme si zase potvrdili jak je ten svět malej. Řekli nám, že cesta přes Bezejmeni Vrh (2487 m.), přes který jsme měli v plánu jít, je uzavřena, neboť se tam cosi utrhlo. Dozvěděli jsme se také, že se po Durmitoru v současné době pohybují minimálně dva zájezdy baťůžkářů z českých cestovek. A skutečně, cestou do doliny Biljegov do, jsme potkali několik Čechů, z nichž někteří na nás nechápavě hleděli s dotazem jak můžeme po horách cestovat s takovou zátěží a ještě po takových cestách! Pousmáli jsme se nad tím, neboť pěšinka, která tuto hlavní durmitorskou magistrálu tvořila, byla hotovou dálnicí, co se pohodlnosti chůze týče… 🙂
Vystoupali jsme do sedla (1965 m.) nad masivem Prla. Otevřela se před námi krásná kotlina Biljegov do, opět s travnatým dnem, tentokrát však byla nepravidelně boulovatá, nicméně zkonstatovali jsme, že by se tu báječně tábořilo. Bylo kolem páté hodiny, zbývalo nám tedy ještě dostatek sluníčka na další cestu k ledové jeskyni. Vydali jsme se (dle mapy neexistující, ale dobře vyšlapanou) cestou po úbočí Čvorov Bogaz (2152 m.) a za chvíli jsme stanuli před naším dnešním cílem – jeskyní Ledena pečine.
Jeskyně se svažovala docela zprudka dolů do útrob hory Obla Glava (2303 m.). Během sestupu prachové a štěrkové podloží vystřídal zmrzlý sníh. To už jsme viděli na její dno pokryté ledovými stalagmity. Pruh zmrzlého sněhu se táhnul po celé šířce chodby a byl asi sedm metrů dlouhý. Pod ním následoval podobně veliký pruh, tentokrát ale velmi hladkého ledu. To celé se svažovalo asi ve třiceti stupňovém úhlu až na rovné dno jeskyně. Tady se Helča rozhodla, že viděla dost a vrátila se zpátky nahoru (nejrozumnější ;-). První šel Dan, za ním Maňule a nakonec já. Pruh zmrzlého sněhu jsme přešli po levé straně, kde se dalo jít i po relativně suché skále. Pokračovat stejnou cestou po následující ledové ploše už ale nešlo. Od tohoto místa vedly k pravé stěně jeskyně vyšlapané stopy pravděpodobně z doby, kdy sníh nebyl zmrzlý na kámen. Dan po nich na druhou stranu přešel a tam se přes několikametrovou ledovou plochu (záměrně) sklouznul na dno jeskyně. Následovala ho Maňule, té se už ale nepodařilo sklouznout tak šikovně, nicméně nic se jí naštěstí nestalo. Já jsem k onomu „sklouzacímu“ místu také došel, ale usoudil jsem, že nemá smysl riskovat natrhnutí kalhot, popřípadě odření nějaké části těla a hlavně(!) rozbití foťáku, tak jsem se zase vrátil k bezpečnější levé straně jeskyně a z tohoto místa jsem pozoroval dění na jejím dně a obrazově dokumentoval. Po chvíli focení a zkoumání dna přišel na řadu výstup. To se ale ukázalo jako problém, neboť několikametrový šikmý ledový svah šel jen velmi těžko překonat. Po několika marných pokusech Dan sebral vhodný kámen a na místě kousek od místa, kde jsem stál, vyskočil na větší kámen – nejvyšší pevný, neklouzavý bod, jakého šlo ode dna jeskyně takovýmto způsobem dosáhnout. To už stál asi tři metry ode mě. Potom vzal onen menší kámen a začal s ním do zmrzlého ledu vysekávat žlábek. Když už byl dostatečně hluboký, přehoupnul se s jeho pomocí kousek pode mě na další pevný bod a pak už bylo snadné dostat se nad kritické místo. Stejným způsobem to zkoušela i Maňule, ale Dan žlábek vyhloubil ve vhodné vzdálenosti pro svoje dlouhé nohy, takže podobný kousek se jí nevydařil a asi dvakrát sklouzla zase zpátky na dno jeskyně. Vzala tedy kámen a po Danově vzoru začala hloubit další žlábek, tentokrát ve vhodné vzdálenosti. Trvalo to delší dobu, ale nakonec se jí to podařilo a s naší závěrečnou asistencí se dostala nad hranici ledové plochy. Při výstupu z jeskyně na denní světlo jsem zkonstatoval jaká to byla blbost lézt až na dno bez jakéhokoliv vybavení, na čemž jsme se všichni shodli…
Nahoře, kousek od vstupu do jeskyně jsme udělali pauzu a rozhodovali se co dál. Místo na táboření zde nebylo, ale nechtělo se nám kdovíjak vracet. Zkusil jsem se podívat kousek dál do míst mezi vrcholy Obla Glava (2303 m.) a Paljevine (2160 m.), kde by podle mapy mohl být nějaký vhodný prostor pro stanování, ale nic příhodného jsem nenašel. Rozhodli jsme se sestoupit zpátky do kotliny Biljegov do, ale nakonec jsme kousek pod jeskyní našli parádní místa pro dva stany. Pěkné počasí vydrželo i přes noc, kdy byly krásně vidět hvězdy…