Den pátý, 4. září 2007 (úterý)
Výstup na lehko na Minin Bogaz, shledání s Alfonsem, hledáme vodu, kazí se počasí, vyschlé pleso, sbíráme vodu
Ráno jsme se probudili do dalšího krásného dne. Dan, který vstal jako první, si z nás tedy nejprve udělal srandu, když nám do zabedněného stanu sdělil, že je venku neprostupná mlha, ale když jsem vykouknul, tak jsem z čisté oblohy odtušil, že za chvíli nás dožene i sluníčko, které na nás v tuto chvíli zpoza kopce ještě nedosáhlo. Dan ještě odskočil nafotit Ledovou jeskyni, do které se při východu slunce krásně opíralo sluníčko, ale nakonec z toho moc nevyšlo, neboť již včera okolo oběda, kdy jsme v dolině Lokvice hledali vodu, chtěl pro ukázku vyfotit pramen, který našel a tak si na foťáku nastavil nejmenší rozlišení. Bohužel na to zapomněl a nepřehodil zpátky, takže veškeré jeho fotky od té doby a ještě půl dneška, než to zjistil, jsou prakticky nepoužitelné. Škoda. Já jsem zase nechal od včerejšího focení v jeskyni zvýšené ISO, takže mé fotky z krásně slunného dopoledne jsou poněkud zašuměné. Ach jo… 🙁
V dnešním dopoledním plánu bylo vylézt na Minin Bogaz (2387 m.). Nechtělo se nám ale sestupovat zpátky do sedla (1965 m.) nad masivem Prla a chtěli jsme přelézt neznačený hřebínek Sagorele Ploče. Cestou jsme potkali dva Poláky, se kterými cestoval pes. Jakmile nás uviděl, radostně se k nám rozběhl. „Alfons 2“ byl větší bílý pes typu Labrador. S Poláky jsme si chvíli popovídali, nejprve Anglicky a pak Česko-Polsky :-). Šli ze Žabljaku a měli namířeno na Bobotov Kuk (2523 m.), nejvyšší horu pohoří. My jsme se pak kousek za křižovatkou, kdy se na cestu z Ledena pečine do sedla pod Bobotov Kuk (2523 m.) připojuje cesta z doliny Lokvice, plácli na příjemný trávník a Dan šel zjišťovat, zda je skutečně možné rozumně přejít přes hřebínek Sagorele ploče. Za chvíli se vrátil, že to možné je, takže jsme o kousek dál schovali krosny do kleče a na Minin Bogaz (2387 m.) jsme vyrazili na lehko…
Už se trochu začaly honit mraky a na nekrytých místech foukal studenější vítr, ale pořád bylo ještě docela hezky. Na druhé straně hřebínku jsme se napojili na již značenou cestu na Minin Bogaz (2387 m.). Na jeho vrchol jsme dostoupali kolem poledne a pokochali se pohledem do okolí. Právě tady jsme oba dva s Danem přišli na omyly s foťáky, kterých jsme se každý podle svého dopustili. Alespoň tedy teď jsme chybu napravili a udělali nějaká ta vrcholová fota. Byl odtud moc pěkný výhled na velmi zvláštní vlnitý útvar masivu Šareni pasovi. Na pleso Zeleni vir, které bylo přímo pod jihozápadními svahy Minin Bogazu, u kterého jsme měli dnes tábořit, z tohoto místa vidět nebylo. Po krátké pauze a svačince jsme se vydali stejnou cestou zpátky. Mraků stále přibývalo a občasně zvýšená intenzita studeného větru způsobila nějaké to nahození kapuci přes hlavu. Cestou přes Sagorele ploče jsme tentokrát netrefili tu správnou pomyslnou cestu a trochu jsme se museli prodírat klečí. Vrátili jsme se ke krosnám a s potěšením zjistili, že nic nechybí :-).
Odtud jsme se vydali do doliny Valoviti do a s obavami hleděli na mraky zakrytý vrchol Bobotov Kuk (2523 m.). Potkali jsme vracející se Poláky, kteří z něj ještě stihli pěkný výhled, podobně jako my z Minin Bogazu (2387 m.). Šel s nimi opět Alfons 2. Na chvíli se pokusil přidat k nám, ale Helča ho přesvědčila, aby s Poláky odešel zpátky do údolí. Nejprve se mu nechtělo, ale nakonec si dal říct. Bylo kolem druhé hodiny, když jsme míjeli „minihoru“ Kleknuta gl. (2179 m.) situovanou přibližně uprostřed tohoto údolí. A právě tady nás čekalo docela velké překvapení – potkali jsme našeho prvního Alfonse, který se k nám přidal první den v kempu v Ivan do. Poznal nás a měl radost. Tohohle horského minipsa jsme odmítnout nemohli a tak se ze svého dosavadního směru obrátil o sto osmdesát a přidal se k nám.
Náš hlavní cíl bylo najít pramen, který byl na mapě značený přímo u cesty pod východním svahem Bobotov Kuk (2523 m.). Batohy jsme shodili na příhodném místě, Alfons se k mému spokojeně stočil a vydali se prohledávat přilehlé okolí. Našli jsme dokonce nápis na kameni se směrovkou, ale vodu ne a ne najít. Nakonec Dan našel jakousi louži, ale ta nám z jeho popisu jako pramen nepřipadala. Potom jsem našel ještě jednu směrovku o kus výše, ale když jsem se ní vydal, pochopil jsem, že pramínek, který tu po skále pravděpodobně běžně stéká a napájí tak v podstatě jediné zelenější místečko v jinak ve skalnatém a kamenitém svahu, je v tuto chvíli zcela vyschlý. Ještě ke všemu začalo provokativně poprchávat a tak jsme vylezli do malé jeskyně po levé straně cesty. Terén zde nebyl na dlouhodobější pobývání úplně ideální a jen tak tak jsme se drželi na kluzké skále. Nicméně dali jsme si zde dlouho očekávaný oběd a ani se nezapomněli rozdělit s loudícím Alfonsem. Díky zatažené obloze bylo už výraznější chladno, foukal studený vítr a dokonce na chvíli začaly padat kroupy. Problém s nedostatkem vody jsme se rozhodli vyřešit až u plesa Zeleni vir (2028 m.)…
Vyrazili jsme na další cestu do sedla pod Bobotov Kuk (2523 m.). Mírně poprchávalo, ale nebylo to nijak tragické. Spíš byl nepříjemný vítr, který stále zesiloval. Asi nejsilnější byl pak právě v sedle, do kterého jsme za chvíli dostoupali. Tam jsme se opravdu příliš nezdržovali. Chvílemi jsme totiž měli co dělat, abychom se udrželi na nohou pod náporem vichru, který šel z druhé strany sedla. Byl samozřejmě nesmysl lézt teď nahoru na Bobotov Kuk (2523 m.) jak jsme to měli původně v plánu. Sice už nepršelo, ale stáli jsme v hustém mraku, který vydatně zásoboval naše oblečení vlhkem. Vydali jsme se na náročnější sestup k plesu Zeleni vir (2028 m.)…
Alfons kolem nás pobíhal a nezdálo se, že by mu mlha a vítr nějak vadil. Když pak příjemnou travnatou cestičku ze sedla vystřídal sestup skalnatým terénem, nestačili jsme se divit jeho kamzičí povahy. S jakou lehkostí, skoro až lhostejností, přeskakoval ze skály na skálu jsme opravdu žasli. Čím níže jsme byli, tím méně foukalo. Dostali jsme se i pod mrak, takže jsme si mohli prohlédnout údolí Mliječni do a znovu onen prazvláštní masiv Šareni pasovi. Pleso Zeleni vir stále nebylo vidět. Narazili na křižovatku ze sedla Samar (2075 m.) a vydali se doleva k plesu…
Když jsme k němu dorazili, zjistili jsme, že je zcela vyschlé. Jeho černé dno nebylo ani bahnité, dalo se po něm přejít suchou nohou. S nadějí jsme vyšli na jeho druhý konec, kde se měl nacházet pramen. Směrovku „Izvor“ (pramen) jsme našli. Našli jsme i místo, kde měl být – ve skále zapuštěná studánka. Bohužel, ani zde nebyla kapka vody. Vrátili jsme se zpátky na druhý břeh plesa a rozhodovali se co dál. Nakonec jsme holky nechaly postavit stany a s Danem jsme se vydali na „lov vody“. Dan se vydal směrem na sever, do prudkého svahu masivu mezi vrcholy Lučin Vrh (2396 m.) a Minin Bogaz (2387 m.), kde si vytipoval, že by mohlo něco vytékat a já jsem se s pet-flaškou a ešusem vydal po okolních kamenech a začal z loužiček, které na některých po předchozím dešti vznikly, nabírat vodu. Když jsem měl asi půl litru, vrátil jsem se do tábořiště s dotazem, jestli někdo nemá něco jako brčko. To sice nikdo neměl, ale vzal jsem si lžíci, která byla na nabírání určitě praktičtější než ešus. Pobavil mě Alfons, který byl schovaný pod malým převisem jednoho většího balvanu a v klidu si tam pospával :-). Zasvětil jsem také ve stejnou chvíli navrátivšího se a prozatím neúspěšného Dana do metody „vysušování kamenů“ 🙂 a vyrazili jsme na další lov. Ještě jsem se pokusil vylepšit metodu tím, že bych zbytek vody z kamene vysušil čistým látkovým kapesníkem, ale po prvním pokusu jsem zjistil, že kapesník velmi účinně nasaje i veškerou špínu, která se jinak při nabírání do lžíce nedostane, takže jsem toho zase hned nechal. No a tak jsem asi za dvě hodiny nasbíral svůj nejdražší litr a půl vody :-). Ke konci sběru začalo znovu pršet, takže jsem do tábořiště, od kterého jsem se docela dost vzdálil, dostal poněkud promoklý. Teplo mi ale bylo, bunda dospod nic nepustila. V táboře mezitím nachytali také pár litrů do pláštěnek a ešusů, takže vody bylo dost. Večeře stávající se z rajské polévky, instantních nudlí a hlavně(!) pracně nasbírané vody pak byla velkou odměnou za naší celovečerní snahu… 🙂
V noci pak z dáli přicházela bouřka, ale (bohužel) nás někudy minula. Škoda, těšil jsem se, že si zopakuju zážitek z Fagaraše v bezpečí okolních obřích masivů hor… 😉