Den šestý, 5. září 2007 (středa)
Sníh, cesta přes sedlo Samar, sestup k chatě Planinarski dom v údolí Škrka
Ráno nás čekalo velké překvapení. Už ve stanu se mi zdál vzduch podezřele mrazivější a vůbec celkově tam panovalo takové podivné šero. Když jsme pak vykoukli ven, zjistili jsme, že jsme kompletně zapadaní sněhem. Odhadem tak patnáct / dvacet čísel. Navlékli jsme na sebe většinu oblečení a nevěřícně zírali na dvě bílé boule, které ještě včera byly zelené a dnes by je jen stěží někdo nazval stany. Dokonce i v plese, které bylo včera beznadějně vyschlé, se nacházelo několik nemalých louží. Ranní koulovačku jsme vzhledem k teplotě zavrhli a raději si udělali snídani. Alfons k nám radostně přiběhl a Helča s Danem ho vzali k sobě do předsíňky. Včerejší alternativa dnešního plánu dobýt Bobotov Kuk (2523 m.) se rozplynula, stejně tak jako prodloužená varianta cesty k našemu dnešnímu cíli – chatě Planinarski dom (1723 m.) u V. Škrčko jezera (1686 m.) přes Škrčko Ždrijelo (2114 m.) a Prutaš (2393 m.). Rozhodli jsme se pro nejpřímější variantu přes sedlo Samar (2075 m.) a rovnou do údolí Škrka. Celkově jen několikakilometrová trasa, ale ve sněhu dostatečně náročná…
Jako bychom čekali na nějaké zázračné oteplení, na cestu jsme vyrazili až kolem jedenácté hodiny. Alfons pobíhal kolem nás a my, kteří se pomalu šourali čerstvě napadlým sněhem, jsme ho očividně zdržovali :-). Až na jedno exponovanější místo jsme se do sedla Samar (2075 m.) dostali bez problémů. Sice to občas podklouzlo, ale sníh už nepadal a žádný velký vítr se nekonal. Sedlo bylo v mracích, takže výhled do údolí Škrka se nám naskytnul až po chvíli sestupování, i když ještě zdaleka ne na jezero. Slezli jsme další exponovanější místo, které vypadalo jako Fagarašská mini-strunga Dracului, ale bez řetězů a zasněžená. Těch pětadvacet metrů jsme lezli asi dvacet minut. Kousek pod ní jsme na chvíli znejistili, zda jdeme dobře, tak jsme se kousek vrátili, ale nakonec jsme pokračovali naštěstí jedinou možnou cestou. Minuli jsme křižovatku na Škrčko Ždrijelo (2114 m.) a kousek za ní jsme potkali na sněhu pasoucí se stádo krav :-). Alfons se na ně vrhnul a jal se je vyštěkávat, nicméně krávy (když už, tak) na něho hleděli se zjevným nezájmem, stejně jako na nás, když jsme procházeli v jejich těsné blízkosti…
Postupně se objevovalo stále víc stromů, až se mezi nimi objevila hladina V. Škrčko jezera (1686 m.) a na druhé straně velké (v tu chvíli ledové) pláně V. Ravan i chata Planinarski dom (1723 m.). Chata byla kamenná, měla plechovou střechu a z komína se přívětivě kouřilo. Na jejím zápraží stál místní usedlík, odhadem tak něco přes padesát a taky kouřil. Když jsme se přiblížili, pozval nás dál. Alfons bohužel muset zůstat na zápraží…
Vstoupili jsme do hlavní místnosti. Vlevo od vchodu byl dlouhý stůl s lavicemi kolem, v levém zadním rohu byl něco na způsob baru, naproti kamna, ve kterých se topilo, v pravém zadním rohu velký krb a napravo dvoje dveře. Podlaha byla kamenná. Podle hromady větví a rozsypaných pilin mezi stolem a barem jsme poznali, že na pořádek se tu příliš nedává. Jinak tu bylo ale docela útulno a hlavně teplo. Když jsme shodili batohy a převlékli mokré ponožky, zeptali jsme se ho na vodu. Odvedl mě ven za roh chaty a ukázal na kohoutek s tím, že mám šetřit, protože je pramen slabý a skutečně, načerpal jsem asi petku a půl než to téměř přestalo téct. Uvnitř jsme si pak posedali kolem kamen. Vešli jsme se tam v pěti akorát – bylo fajn, že jsme zde byli sami. Náš hostitel nebyl příliš výřečný, ale pár Česko-Černohorských frází jsme si během odpoledne a večera vyměnili (anglicky jsme se na něj vůbec nepokoušeli). Zeptal se nás odkud jdeme a my zase jak to vidí se sněhem. Dostalo se nám odpovědi, že to během zítřka sleze. Krásná fráze, která z něj vypadla ve spojitosti se zimou byla: „Durmitor, mali Sibir…“. Během dne ji ještě minimálně jednou ve stejném duchu zopakoval, což nás pobavilo a po zbytek výpravy jsme si ji vzali za svou… 😀 Ještě nás pak provedl po chatě a nabídnul místa, kde můžeme spát. Nejprve jsme šli na půdu (schody byly schované za krbem), tam byla vážně kosa a potom do jedné z vedlejších místností v přízemí, kde bylo sice o něco chladněji než v hlavní místnosti, ale určitě ne tak jako na půdě a navíc koberec, dřevěné obložení a tři postele dodávali pocit útulnosti, takže jsme se celkem jednoznačně rozhodli pro tuto…
Před večeří jsme se šli projít. Nejprve jsme vyrazili směrem k M. Škrčko jezeru (1711 m.), u kterého vylezli na sousední minikopec, z něhož byl krásný výhled na obě jezera i chatu. Na malém jezeru byl očividně nižší stav vody, na dálku z onoho kopce jsme odhadovali tak o dva/tři metry, ve skutečnosti to bylo ale nějakých sedm, když to šel Dan zblízka omrknout. Potom jsme se přesunuli k velkému jezeru – na jeho severozápadní okraj a pokochali se jeho čistotou. I zde bylo evidentní, že hladina je o něco níž, ale vzhledem k jeho rozloze to nebylo až tak markantní. Nicméně dalo se díky tomu pohodlně chodit po jeho břehu, kde obvykle bývá ještě voda. Holky se pak náhle rozhodly, že se půjdou do malého jezera vykoupat (blázni, chtít dobýt točnu v takovém počasí ;-), takže nás opustily (později jsme se ale dozvěděli, že nakonec nedobíjely nic ;-). Dan mezitím obešel nejzápadnější cíp velkého jezera, vystoupal nahoru do svahu, přibližně do míst, kde se rozděluje cesta kolem jezera a nahoru na vrchol Planinica (2330 m.) a fotil. Já se ještě chvíli společně s Alfonsem kochal zezdola, ale nakonec jsem to také nevydržel a vystoupal za Danem nahoru. Byl odtud moc pěkný výhled na velké jezero a vůbec celé údolí Škrka. Mraky začínaly ve výšce vrcholků Šareni pasovi (2248 m.), takže obří stěny masivu mezi vrcholy Planinica (2330 m.) a Bobotov Kuk (2523 m.) byly zahaleny mlhou…
Když jsme se vrátili do chaty, udělali si večeři. Využili jsme k tomu kamna, jejichž jediná výhoda byla, že jsme ušetřili plyn. Jinak se na nich vařilo strašně pomalu (tedy než se vůbec voda dostala do varu) a druhak jsme pak měli špinavé ešusy od sazí, což nebylo fajn když jsem ho měl ve zvyku skladovat v batohu jen tak mezi oblečením…
Večer to bohužel moc nevypadalo na rychlé tání, protože teplota klesla hodně nízko a když jsme si pak ještě za tmy šli ven čistit zuby, tak opět hustě sněžilo. To nám teď ale nevadilo, protože jsme si zalezli do relativního tepla chaty a za zvuků na půdě pobíhajících myší a hlasitého chrápání našeho hostitele ve vedlejší místnosti, sladce usínali…