Den sedmý, 6. září 2007 (čtvrtek)
Náročný výstup na Planinicu, sestup údolím k salaším Crepulj. Poljana
Ráno jsme vstali kolem osmé a zjistili, že počasí je o něco lepší než včera odpoledne. Mraky byly tedy podobně vysoko jako večer, ale sníh už nepadal, teplota stoupla, že z plechové střechy chaty ztékaly pramínky vody z rozpouštějícího se sněhu a Danovi se dokonce povedlo vyfotit na chvíli otevřené modré okno na obloze :-). Rozhodli jsme se tedy pro původní plán a to pokračovat směrem přes hory, konkrétně cestou na Planinicu (2330 m.). Po snídani jsme našemu hostiteli zaplatili za nocleh (kolem pěti Euro na osobu) a rozloučili se. Zeptal se kam jdeme a když jsme mu to řekli, jen pokýval hlavou…
Venku jsme sebrali Alfonse, který byl nadšený, že nás zase vidí a vydali se známou cestou k V. Škrčko jezeru (1686 m.). Z něj jsme doplnili vodu na plný stav – byla vážně moc dobrá. Obešli jsme jezero a začali stoupat na Planinicu (2330 m.). Cesta to byla hodně dlouhá a výstup ve sněhu pomalý, celkem asi 650m převýšení na jednom vzdálenostním kilometru! Odměnou nám ale byl zpětný pohled na obě jezera a chatu, ze které čas od času vyšel náš známý a sledoval jak si vedeme. Když jsme vystoupali dostatečně vysoko a měli možnost dohlédnout přes masiv Žuta Greda na sousední pohoří zjistili jsme, že na nich není vůbec žádný sníh. Musely to být skutečně lokální sněhové srážky. No jo – Durmitor, mali Sibir… 😀
Mraky se postupně zvedaly, takže bloudění v mlze kolem vrcholu, které původně zespoda hrozilo, se nakonec nekonalo. Došli jsme do jakéhosi sedla kousek pod vrcholem Planinica (2330 m.), kde foukal silnější vítr a teplo nabrané výstupem se rychle vytrácelo. Chvíli jsme nevěděli kudy pokračovat, protože jsme byli od začátku tak nějak přesvědčeni, že máme přejít právě přes nějaké sedlo a ne vrchol a cesta dále přes toto sedlo rozhodně nevedla. Já jsem to pak zkusil ještě směrem na vrchol a na větší pláni, která tvořila vrchol Planince (2330 m.) jsem našel další značku. Vrátil jsem se pro ostatní a všichni jsme se pak sešli u vrcholové knihy, která zde byla uložena v plechové krabici. Přečetli jsme si, že poslední turista zde byl předevčírem a že to byl Čech, stejně jako většina v knize zapsaných :-). Udělali jsme taktéž zápis a neopomněli zmínit Alfonse ani sníh. Od chaty až sem jsme ty dva (vzdálenostní) kilometry šli tři hodiny…
Kousek za vrcholem na chvíli skrz mraky prosvitlo sluníčko. Cestou do sedla Medede Ždrijelo (2251 m.) jsme mezi klečí párkrát ztratili značku, ale nikterak jsme nebloudili. Když už bylo sedlo na dohled, objevila se nahoře ve skále (i na mapě značená) jeskyně v masivu Šupljika. Dan navrhoval, že oběd bychom si mohli dát nahoře v ní, ale ostatní pro tuto myšlenku neměli příliš pochopení, takže nakonec jsme to zapíchli kousek pod sedlem v závětří v kleči vyhloubené zatáčky. Zatímco jsme vařili čaje a polívky, Dan vyrazil zpátky k jeskyni s foťákem. Byl zpátky asi za dvacet minut, což mě překvapilo, předpokládal jsem, že mu to bude trvat déle. Později jsme viděli fotky, takže tam skutečně došel… 😉
Další cesta byla přes příjemně pozvolna svažující se pláň Gornja Ališnica. Prošli jsme kolem malých plísek Gornje Lokve, ze kterých se Alfons marně pokoušel napít, protože byly zasazeny hlouběji do sněhu. Začali jsme přemýšlet, kde se dnes utáboříme. Shodli jsme se na tom, že bychom rádi pod pásmem sněhu, bylo totiž vidět, že čím níže, tím ho bylo méně a několik kilometrů vzdálené údolí na severovýchod (tedy naším směrem) už bylo úplně zelené. Sklouzli jsme se (někteří doslova a několikrát 😉 na další pláň Donja Ališnica. Podle mapy na ní bylo značené nějaké obydlí, ale nakonec se to ukázalo jako rozbořená salaš, kde v nejlepším stavu byla psí bouda objemnějších rozměrů. Alfons do ní ihned skočil a tvářil se spokojeně. Pokračovali jsme dál, až na konec této pláně, kde opět začalo sněžit. Když jsme pak sestupovali k salaším Crepulj. Poljana, padající sníh těžknul, až se změnil na drobný déšť a i ten nakonec ustal. Během tohoto závěrečného sestupu do nadmořské výšky kolem 1700 m., sníh vymizel prakticky úplně. Bylo také poznat, že tudy chodí krávy, obzvláště v úzkých exponovaných místech bývala pěkná nadílka. Vyvinuli jsme teorii, že kráva v takovém místě prostě zabere (až moc) a přitom něco upustí :-).
Salaše byly na rozlehlé louce hned na začátku zalesněného údolí a nikdo zde nebyl. Některé byly uzamčené, jiné otevřené. Utábořili jsme se poblíž jedné z nich a využili jednoho otevřeného přístřešku k uvaření večeře. Alfons se tam stočil do klubíčka a hned usnul. Ani my jsme to nijak neprotahovali a brzy po večeři šli spát…