Den osmý, 7. září 2007 (pátek)
Jeskyně Jelovačka pecina, Zminje jezero, Crno jezero, zpátky do civilizace aneb vzhůru do hospody, kemp v Ivan do
Dnes ráno jsme nijak nespěchali. Trochu poprchávalo a nám se nechtělo balit. Nakonec jsme se ale přesvědčili a asi kolem poledne jsme tábořiště opustili, to už začínalo být pěkně, dokonce mezi mraky prosvítalo i sluníčko. Nejprve jsme se tedy šli podívat do nedaleké jeskyně Jelovačka pecina. Tady jsme si s Danem uvědomili, že vlastně ještě nemáme Durmitorský kámen, takže jsme si v místní lavince vybrali každý ten svůj. Také jsme si udělali jedno společné foto s Alfonsem, který v tu chvíli nebyl ani trochu fotogenický… 🙂
Další cesta byl několikakilometrový sestup lesem. Na něm není už moc co popisovat, snad jen to, že si odtud Helča vybrala kámen, do budoucího Danova terárka (ale pššt, Dan o tom ještě neví! ;-). Došli jsme až na křižovatku, odkud začínala štěrková cesta. Ještě jsme se chtěli podívat k nedalekému Zminje jezeru (1520 m.), které bylo schované uprostřed lesů, tak jsme ho chvíli hledali. Tady jsme se usadili na lavičce, co byla na břehu hned u příchozí cesty a konečně se po několika dnech vyhřívali na sluníčku. Teď to asi muselo nahoře stát za to – pěkné počasí a do toho roztávající sníh. Zatímco jsme relaxovali, Dan si celé jezero obešel. Strávili jsme tam příjemnou hodinku, během které kolem nás prošel jeden člověk – první od chaty Planinarski dom…
Vrátili jsme se na hlavní cestu a pokračovali po štěrkové cestě až do míst, kde se značka rozdělovala – my jsme vyrazili směrem k Crno jezeru (1416 m.). K němu jsme došli kolem čtvrté hodiny, byl to zase úplně jiný pohled než když jsme zde byli na začátku – konečně byl vidět i M. Meded (2170 m.).
V našem dalším plánu (a byl to plán vlastně už od Prahy 🙂 byla návštěva místní restaurace, která byla u jezera v místech, kde končila asfaltka. Potkali jsme zde i pár výletníků, všichni to byli, mám pocit, Češi. Zapluli jsme do moderně vyhlížející restaurace „barového typu“ -až na jeden stůl byla prázdná. Začali jsme lovit v jídelních lístkách, ve kterých nebyla Anglická verze, takže jsme hádali co asi co může být. Nakonec jsme vybrali, já jsem si dal masovou směs s bramborami. Byla to asi nejrozmanitější směs, co jsem kdy dostal. Kromě klasické trojice kuřecí – hovězí – vepřové, jsem dostal nějaké klobásky, játra, čevapčiči a další varianty upraveného masa. A že toho nebylo málo! Slibovaná 300g porce nebyla ani trochu ošizená. Dan si dal stejné jídlo a holky, myslím, právě to čevapčiči, od kterého jsme měli na talíři také trochu. Najedli jsme se opravdu k prasknutí, ještě jsme si část schovali k Helče do kastrůlku :-). Jako zákusek pak přišli na řadu palačinky se zavařeninou a také se ochutnávalo místní pivo Nikšičko. Během našeho hodování přišli čtyři Češi – kolem třicítky, baťůžkáři, co přijeli s některou cestovou. Chvíli po nich dorazil zbytek, takže hospoda byla v mžiku plná. Prohodili jsme s nimi pár slov a pro sebe se pousmáli nad jejich „batůžkářskými“ zážitky, zvláště pak ve chvíli, kdy se na scéně zjevila jejich energicky vyhlížející průvodkyně, která mimo jiné říkala, že ještě neví jestli je na zítřejší výlet pustí – kvůli počasí :-). Po příjemně hodince a půl strávené v restauraci jsme se rozloučili a vyšli ven. Dívali jsme se po Alfonsovi, kterého jsme dovnitř samozřejmě nebrali, ale nikde po něm nebylo stopy. V duchu jsme se rozloučili a vyšli poslední na okružní výlet kolem jezera…
Celé jsme ho obešli asi za hodinu. Chtěli jsme si prohlédnout na mapě značenou Titovu jeskyni, ale zjistili jsme že je to jen skála s převisem a připevněnou pamětní deskou :-). Stav vody v jezeře byl tak nízký, že jeho severní a jižní část byla od sebe oddělená, dalo se mezi nimi přejít suchou nohou – tudy jsme ale nešli. Když jsme byli kousek před nejjižnějším bodem jezera, holky se rozhodly vykoupat. Tedy – podařilo se jim tam vlézt asi na deset vteřin, ale to se taky počítá… 😉
Do kempu v Ivan do jsme přišli až za šera. Byl o poznání plnější než když jsme sem přijeli a to hlavně díky školnímu zájezdu – jak jinak než z Čech :-). Našli jsme si vhodná místa v nejvzdálenějším a nejklidnějším koutu kempu a postavili stany. Potkali jsme majitele kempu, který se na nás díval podobně neurčitým výrazem jako před týdnem, ale tentokrát s tím, jako že už nás někdy viděl :-). Ubezpečili jsme ho, že zde budeme opět stanovat. Během přípravy večeře k nám přiběhl starý známý – Alfons. Měl radost, že nás vidí a začal okupovat okolí našich stanů. Kromě něho zde bylo ještě několik dalších psů, které ale on neviděl rád a tak na ně varovně vrčel. Vůbec ho nezajímalo, že to jsou štěňata a že si chtějí hrát. Nepříjemná situace nastala, když už jsme skoro spali, před vchodem do mého stanu se ozvalo Alfonsovo zlověstné vrčení, které po chvíli přerostlo v psí rvačku s občasným zakňučením. Bylo to docela nepříjemné, když se to odehrávalo jen pár metrů od nás. Otevřel jsem vnitřní ložnici stanu a zařval, aby vypadli, ale příliš to nepomohlo. Alfons se dokonce začal dobývat pod tropikem dovnitř, ale to jsem nehodlal riskovat, že by tam ostatní vlítli za ním, takže jsem ho chtě-nechtě zase vyhodil. Holt si to si to sám způsobil, tak ať si to dořeší. Za chvíli toho naštěstí nechali a byl nějakou dobu klid. Helča pak vylezla ven, já jsem taky vykouknul a zjišťovali jaký je stav. Alfons tam tak kolem pokulhával, ale jinak to vypadalo v pohodě. Vzal jsem ho pak k nám do předsíňky a doufal, že už bude klid. Ještě tedy potom párkrát zavrčel, když asi něco venku procházelo, ale párkrát jsem do něj šťouchnul a okřiknul a byl klid…