Úvod: Nápad cestování po rumunských horách vznikl po moc pěkném, nicméně doslova přelidněném týdnu ve Vysokých Tatrách. Pohoří je to moc krásné, nicméně vzhledem k tomu, že Slovensko je země bezpečná a „civilizovaná“, láká nepřeberné množství „pohodlných“ turistů, kteří chtějí vidět krásy divoké přírody, ale večer šup zpátky do hotelu k televizím, notebookům a teplým postelím. Proto jsme se začali zajímat o Rumunsko, které je, přiznejme si to na rovinu, pro „běžného“ Evropana zemí barbarskou a tudíž ne tolik atraktivní.
„Dobré rady“ a zalidněnost: Jelikož nikdo z nás Rumunskem nikdy snad ani neprojížděl, pochopitelně jsme si chtěli nechat poradit, což byl první kámen úrazu. Hned tu mám jedno VELKÉ doporučení. NENECHTE si radit od lidí, kteří na místě, kam chcete jet, sami nikdy nebyli. Ve chvíli, kdy jsme se začali přiklánět k nejvyššímu pohoří Fagaraš, které leží zhruba uprostřed Rumunska, objevily se hlasy, že jsme se zbláznili, že jsou to nejprofláknutější hory vůbec a že to tam bude jako na Václaváku. Nikdo z nás tam nebyl, tak jsme pochopitelně znejistili. Nicméně (naštěstí) jsme se nenechali zviklat a potenciální „přelidnění“ riskli. Teď zpětně mohu říct, že to jsou krásně vylidněné hory. Kromě domorodců – na okraji hor vesničané (také zážitek sám o sobě) a bačů se svými stády, kteří se potulují zdánlivě nahodile cik cak po horách – jsme za deset dní potkali cca 10 – 15 skupinek turistů (po dvou až pěti lidech) a to jsme tam jeli v nejrušnější turistické sezóně, tj. na přelomu července srpna. Pro srovnání, 10 – 15 skupinek lidí v Tatrách potkáte během pěti až deseti minut :-). V praxi to tedy vypadalo, že za celý den jsme nepotkali ani duši a večer jsme se na vhodném místě pro táboření „sešli“ s dvojicí Čechů, kteří se „píchli“ padesát metrů od nás. To jen tak souhrnně o zalidněnosti Fagaraše, konkrétněji se zmíníme až u popisu cesty…
Volba dopravy na místo: Jednou z prvních otázek plánování je volba dopravy na místo. Jsou v podstatě dvě reálné možnosti – autobus a vlak (další dvě – stopem a autmo jsme zavrhli ihned). Autobus by snad měl být levnější, ale jak jsme si to tak zjišťovali, přišlo nám to dost podobné. Ono také hodně záleží na termínu, kolik lidí jede a na uplatnění různých slev. My jsme zvolili vlak, jelikož to pro nás všechny byla sympatičtější varianta. Měli jsme štěstí, že jsme na pražském Hlavním nádraží narazili na výborného chlápka, který vida dva mladé, poznání-chtivé studenty (i když z naší desetičlenné skupiny jsme byli zrovna jediní dva pracující :-), snažil se najít v systému ČD co nejvýhodnější a nejlevnější způsob přepravy. Poradil nám, že je výhodné nevyužít skupinovou slevu :-), ale nechat cestovat dvě na sobě (jízdenkově) nezávislé skupiny po pěti. Snažil se nám to vysvětlit, ale zachytil jsem jen cosi o hromadném odbavování skupin a že by se o tom moc nemělo mluvit (při tom se mírně nervózně rozhlížel po okolí). Nechali jsme to tedy na něm a byli rádi, že zpáteční jízdenka vyjde o pár stovek na osobu levněji než při „běžném“ způsobu dopravy. Pokud Vám na ceně opravdu záleží, je lepší ozkoušet přepážek několik – nekupovat jízdenku hned, ale zeptat se „kolik by stála… atd. atd.“ – někdo ví jakou slevu dát může, někdo ne. To lze samozřejmě aplikovat pouze na velkých nádražích, což bych i doporučoval, protože davy lidí a mohutný kolos nádražního systému zajišťuje jistou anonymitu pro všechny zúčastněné. Tedy, po ne zrovna krátké domluvě co, kdy, kam, kudy a za kolik jsme spokojeně odcházeli s našimi jízdenkami. Ani muž za přepážkou nepřišel zkrátka – cca. sedmdesátikorunové dýško si, myslím, zasloužil a ve zhruba dvou a půl tisícové zpáteční jízdence na osobu se to fakt ztratilo…
Kam jsme se přepravili: Fagaraš je nejvyšší pohoří Rumunska, ležící přibližně uprostřed země s nejvyšší horou Moldavanu (2544 m.). Má charakter pásu táhnoucího se od západu na východ zhruba 70km vzdušnou čarou. Smysl má tedy putovat buďto ve směru západ – východ a nebo z druhé strany (východ – západ). My jsme zvolili dopravu do Turnu Rosu, což je vesnička na západním okraji hor.
Vybavení na cestu: Kromě standardního outdoor-vybavení jsme si s sebou sbalili karton cigaret na uplácení domorodců (hodily se), buzolu (naštěstí potřeba nebyla, neprostupná, dlouhotrvající mlha se nekonala), pepřový sprej (naštěstí jsme nemuseli použít, ale párkrát se nám cestou do ruky pro jistotu dostal). Teď zpětně bych si s sebou vzal (nebo na místě vytvořil) nějakou vhodnou hůl, ani ne tak pro udržování stability těla, jako spíš pro osobní ochranu při kontaktu se psy hlídaným stádem ovcí.
Vařiče: Před odjezdem jsme řešili, jaký typ vařiče s sebou vezmeme, takže tady je shrnutí výhod a nevýhod jednotlivých typů:
Plynový: (+) čisté spalování (tzn. nesmrdí a využije se všechen plyn); (+) nešpiní ešus; (+) dá se vařit v uzavřených prostorách; (+) regulovatelnost intenzity plamenu; (+) snadná manipulace s vařičem za provozu; (-) dražší provoz než lihový vařič;(-) nutné udržování vařiče v suchu, aby se nezanesly trysky
Lihový: (+) levný provoz i pořizovací náklady (kovová krabička vařiče stojí cca 40,- kč); (-) špatné spalovací podmínky (smrdí, špiní ešus, tvoří se spousta popela, lihové tablety nevyhoří zcela); (-) nedá se vařit v uzavřených prostorech; (-) obtížná regulovatelnost intenzity plamenu; (-) obtížná manipulace s vařičem za provozu
Mapa: Turistická „papírová“ mapa Fagaraše je u nás běžně k dostání, já tu svou kupoval v Praze na rohu Římské a Italské a stála mě cca. 200,- kč.