Den devátý, 6. srpna 2005 (sobota)
Negoiu, Strunga Dracului, jdeme v bouřce, sestup do Balea Lac
Ranní odchod byl naplánován na devátou, takže budíček klasicky v sedm. Bylo krásně modro, jen občas přešel mráček. Balení se bohužel protáhlo a tedy zhruba ve tři čtvrtě na deset jsme za krásného počasí odcházeli…
Znovu jsme našli včerejší žlutou trasu, která vedla do sedla pod Negoiou a pustili se po ní. Byla to moc pěkná cesta, snad adekvátní té hřebenovce, ze které jsme včera sešli. Do sedla pod Negoiou jsme se dostali asi za hodinu a za další půlhodinu jsme byli na vrcholu Negoiu. 2535 m. n. m. jsem pokořil svůj výškový rekord alespoň co se týče vyšplhání po vlastních. Chvíli jsme tam pobyli a udělali nějaké to vrcholové foto. Přeháněly se mraky, takže výhled nebyl stoprocentní, ale vždycky se to na některou stranu na chvíli vyčistilo.
O kus dále nás čekala slavná strž „Strunga Dracului“. Rozloučili jsme se s vrcholem a za chvilku jsme přišli k jejímu ústí. Seshora vypadala fakt impozantně – dlouhá cca. 200 m., průměrný úhel sklonu počítám tak 45° a po celé její délce byly po stěnách řetězy. První metry byly asi nejnáročnější, tak jsem Markétce pomohl s poponešením její krosny. Celou strží jsme lezli asi hodinu a půl. Když jsme byli kousek před koncem, prosvištěl kolem nás nějaký kluk a potutelně se usmíval jak ji zdoláváme. Měl, pravda, jen malý batůžek, ale i tak – doslova skákal z kamene na kámen. Ten jí měl celou tak za pět minut…
Po sestupu a chvilkovém odpočinku jsme si nedaleko další útulny dali na pěkném, travnatém místě obědovou pauzu. Potkali jsme zde turistu, od kterého jsme se dozvěděli, že do Balea Lac je to odsud asi 3h chůze. Útulna byla opět u plesa, o něco většího než Avrig a vypadala podobně jako ta „naše“ ze sedla Scara, jen o trochu prostornější – dokonce tam byl i stůl. Už byla ale obsazena, což nám nijak nevadilo, jelikož jsme měli v plánu dojít až do Balea Lac, jakéhosi turistického střediska u velkého plesa (pár hotelů, lanovka do údolí, horská služba a jediný průjezd tunelem pod Fagarašem na druhou stranu).
Chvíli po tom, co jsme se vypravili na další cestu se začalo kazit počasí. Nejprve přišla hustá mlha, která se nás držela dost dlouho (asi hodinu a půl). Za tu dobu jsme dokonce měli jedno setkání s kamzíkem. Potom začalo pršet. Celí jsme se zapláštěnkovali a už za hustého deště pokračovali dále. Petr se ale z nějakého záhadného důvodu neobléknul, takže celou cestu deštěm absolvoval jen v tričku. Studený déšť samozřejmě doprovázelo i znatelné snížení teploty. Takto v dešti jsme šli asi hodinu a půl do Balea Lac. Byli jsme rádi, že sestupujeme do údolí – jít po hřebenech s tím, že čas od času kousek od nás lehce zahřmí, nebylo nijak příjemné…
Nejprve jsme zamířili k menšímu domku, který se ukázal jako základna horské služby. Při posledním sestupu do střediska jsme šli už každý podle svého (ztratili jsme totiž cestu, takže jsme sestupovali jedním velkým „potoko-bahnem“) a tak jsem si zmrzlého Petra všimnul až v dole v domku. Vypadal fakt zoufale. Potkali jsme tam toho kluka, který nás „přeskákal“ ve Strunze a pochopili jsme, že je od horské služby. Řekl nám, že tady už je bohužel plno a devět se nás sem rozhodně nevejde. Zkusili jsme to tedy v dalších dvou chatách nebo spíš už hotelích. V prvním bylo beznadějně plno a ve druhém nás po asi dvacetiminutových zmatcích umístili do čtyřlůžkového pokoje – jediného volného. To nám ale vůbec nevadilo, protože všichni jsme se potřebovali ohřát a ani 500 kč na osobu nám v tu chvíli nepřišlo zase až tak moc. Všichni jsme si dali zaslouženou horkou sprchu a po všech možných i nemožných topeních v pokoji a na chodbě rozvěsili své mokré věci. Ostatní hosté na nás docela koukali, ale zaměstnanci vypadali chápavě – asi jsou na podobné případy zvyklí. Musím říct, že kdybychom neskončili na noc v teple, minimálně Petr by to odnesl pořádným nachlazením, ne-li hůř. Škoda toho ranního zdržení, mohli jsme moknout o dobrou tři čtvrtě hodinu méně…
Ještě jsme si s Lenkou zašli dolů do restaurace na pořádné jídlo, v tu chvíli jsme to potřebovali (nebo aspoň já). Dali jsme si (krom výborného čaje s medem, který nám přinesli v hrníčku) hovězí polévku a kuře s hranolky. Náš výběr se náhodou shodoval s jediným druhem jídla, který asi v deset hodin večer měli :-). Polévku přinesla za chvíli jedna číšnice, která před nás postavila prázdné talíře a z mísy nám ji nandala. Chutnala trochu na kyselo, ale jinak byla moc dobrá. Kuře také stálo za to, stehno bylo velké a porce hranolků taktéž. Dohromady nás to stálo cca. 180 kč na jednoho (polévka, kuře a dva čaje), tak jsme jí to každý zarovnali na 200,-. Vypadala docela překvapeně z takového dýška. No a pak už jen do měkké postele a spát…