Den desátý, 7. srpna 2005 (neděle)
Sestup do údolí
Po včerejším zážitku se už po horách nikomu nechtělo pokračovat a navíc nám už pomalu docházely dny. Ráno opět pršelo, takže jsme všechny věci, které nám naštěstí z větší části stačily uschnout, pečlivě zabalili a po snídani, která byla v ceně pokoje, opět zapláštěnkovaní vyrazili do údolí. Já jsem se rozhodl trochu testovat, svou pláštěnkou zabalil jen krosnu a na sobě nechal jen bundu, která by (snad) měla zadržet 8m sloupec vody. Tu pláštěnku jsem letos podcenil, příště si opatřím nějakou kvalitnější – ještě že jsme měli tak dobré počasí, protože jít celou dobu v dešti jen v bundě, která by logicky nemohla stačit vysychat…
Sestupovali jsme tedy po klikaté silnici dolů. Já jsem si suché pevné boty zabalil do krosny a šel jenom v sandálkách, protože mi bylo jasné, že bych je hned promáčel. Pochod po tvrdém asfaltu byl docela náročný. Tlusté ponožky jsem měl už všechny mokré (poznatek – příště raději vícero tlustých ponožek!), tak jsem měl jen jedny slabé a v nich se mi udělal puchýř na malíčku, takže se nešlo dvakrát nejlíp. Také krosna byla na tak rychlý pochod docela těžká a za chvíli mě z ní bolely záda. Ještě jsem vzpomínal na chození po horách, kde mi ani těžší krosna nevadila – holt jiný terén, jiný styl chůze. Pršelo celé dopoledne. Markétce nebylo úplně nejlíp, tak se dokonce i chvíli uvažovalo, že by si ještě s někým stopla nějaké auto do údolí a počkala na nás v nejbližší Cabaně (chatě) na druhém konci lanovky, kam jsme měli namířeno. To ale odmítla, že chce jít s námi…
Když jsme do vytoužené chaty docházeli, pršet přestávalo. Rozhodli jsme se zajít si do ní na oběd, respektive bylo za nás rozhodnuto, protože když jsme vešli dovnitř do jakési chodbičky, „uvítal“ nás rázný (asi) správce slovy: „Restaurant?“ My jsme nejistě kývli, že ano a on nás hned předelegoval správným směrem. Restaurace byla až na pár hostů prázdná. Co nás ale udivilo, byl stav některých stolů. Byly neuklizené. Prostě jak předešlí hosté dojedli a vstali od stolu, tak to tam leželo. Správce se nás zeptal kolik nás je a po sdělení počtu přisunul menší stolek k většímu, abychom se vešli. Ihned začal komandovat dva mladé číšníky, kteří z něho měli očividně skoro až posvátnou bázeň. Když ukázal na neuklizený stůl, číšník seknutím hlavy přikývnul, odběhnul a vrátil se s malým příručním vysavačem a jal se vysávat stůl :-). Docela jsme na to koukali. Když nás konečně usadili, přinesli vytoužený jídelní lístek. Naštěstí měli u všeho i anglické verze, takže jsme nemuseli luštit rumunštinu. Po chvíli přišel číšník jestli jsme si už vybrali. Začali jsme mu sdělovat své požadavky, načež se omluvil a skočil si pro tužku a papír :-). Začala docela náročná komunikace, protože anglicky uměl jen minimálně. Asi polovinu objednávek nám vrátil, že bohužel nemají kuře na jakýkoliv způsob. Stejně to bylo s polévkou, kterou měli z původních pěti druhů jen jednu. Ještě ke to byla jediná, o které jsme si nebyli jisti co že je to vlastně zač. Nicméně objednali jsme si ji. A pak jsme čekali… A čekali a čekali… Cca. po tři čtvrtě hodině přinesli čaje a za další čtvrt hodinku Jirkovu kolu. Vzhledem k tomu, že i s námi měli dohromady 15 hostů, to byl docela fofr :-). Když asi za další čtvrt/půl hodinu přinesli jídlo, nestačili jsme se divit. Jednak přinesli hlavní jídlo a jednak porce se rovnala možná tak dětské. Když jsme ale viděli, že u vedlejšího stolu sedí nějací Rumuni a malá holčička dostala na jednou talíři maso a na druhém hranolky (aby se to tam vůbec vešlo), docela nás to štvalo. Po hlavním jídle jsem se kolem probíhajícího číšníka zeptal jak to vypadá s polévkou a on jen seknutím hlavy přikývnul a opět odběhl. Za chvíli nám tedy přinesli polévku. Byla to dršťková. Měli jsme radost. Obzvláště Lenka :-D. Chutnala opět na kyselo (že by univerzální chuť?) a v ní plavalo cosi jako dršťky, ale ne úplně stejné, jaké známe. Lenka se toho ani nedotkla. Chvíli jsme ještě uvažovali o zákusku ve formě buchet, ale to jsme nakonec vzhledem k časové tísni, která v tuto chvíli nebyla ještě nijak krizová, ale po čekání na další jídlo by už možná byla, jsme se rozhodli restaurační zařízení opustit. No, alespoň jsme ochutnali místní folklór… 🙂 Při placení si napočítali méně, takže Petr za ním ještě běžel s doplatkem – číšník příliš nechápal proč že mu dáváme ty peníze „navíc“ :-). Ještě když jsme odcházeli, pozdravil jsem číšníka, který nás obsluhoval a on odpověděl dalším prudkým ukloněním hlavy – trochu mi připadal jako japonský samuraj… 🙂
Venku nás přivítal příjemný podešťový vzduch. Bylo polojasno, ale už mnohem lépe než dopoledne. Šli jsme ještě pár hodin po silnici. Přes odpoledne se to dokonce roztrhalo, takže na večer svítilo sluníčko. Do další Cabany zbývalo asi pět kilometrů, ale nikomu se už dál moc nechtělo. Už jsme byli ale dostatečně nízko, kde šlo sejít ze silnice aniž bychom se zřítili z nějakého srázu a v lese jsme cca po dvou stech metrech našli místo, kde se daly rozložit stany. Dlouho jsme to neprotahovali, udělali večeři a zalezli spát. Byl to docela náročný den, řekl bych mnohem náročnější než když jsme cestovali po horách…