Den jedenáctý, 8. srpna 2005 (pondělí)
Sestup do údolí 2
Ráno nás opět probudil déšť. Posunuli jsme tedy naplánovaný odchod na trochu později, což se vyplatilo, neboť jen co jsme vylezli ze stanu a sbalili ho, přestalo pršet. Lenka zjistila, že si včera večer zapomněla na stromě pověšenou bundu, takže ta teď byla vzhledem nočnímu dešti zcela promáčená a pro dnešek nepoužitelná. Nicméně opět pečlivě opláštěnkovaní jsme se vrátili na silnici a pokračovali dál. Sice ještě padl návrh pokračovat po lesní cestě, ale to jsme vzhledem k jejímu stavu podmáčení zamítli. Teď už to zkrátka nebylo příjemné cestování po horách, ale návrat do civilizace na vlak…
Během cesty do další cca. 5 km vzdálené Cabany, ke které jsme včera málem došli, se docela vyčasilo. Ukázala se býti spíše takovým rekreačním střediskem s celotýdenní otvírací dobou, tedy kromě pondělka (to je jako u nás na hradech :-). Nicméně poseděli jsme na místní terásce pod slunečníky, najedli se a pokračovali dále. Postupně jsme opouštěli pásmo hor, až jsme je nechali úplně za sebou. Při pohledu zpátky jsme viděli husté mraky jak se drží vrcholků hor, ale všude kolem prosvítalo mezi mraky sluníčko, tak nevím jak tam vlastně bylo. Když jsme se blížili k první vesnici, zastavili jsme kousek před ní, abychom počkali na zbytek skupiny. O kus vedle pracoval na poli nějaký Rumun a když si ho Lenka vyfotila, zamával na nás, abychom mu jako šli pomoct. Zasmáli jsme se a čekali dál. Rumun k nám ale za chvíli přišel i s koněm a povozem, kterého tam s sebou měl a začal s námi komunikovat. Krom běžných frází jako odkud jdeme a kam, ho zajímalo, zda bychom ho nevyfotili a fotku mu neposlali. To jsme samozřejmě byli hned pro, takže nám hned i s koněm zapózoval(i). Mezitím došel zbytek a my jsme jim vysvětlili, co děláme. Probíhala další komunikace na podobné úrovni jako doposud. Potom přijel na kole z vesnice další Rumun, který se ukázal být jeho bratrem. Zatímco nám pak jeden psal jejich adresu na krabičku od černého uhlí, ten druhý (respektive ten první Rumun) řekl nejblíže stojícímu Petrovi, aby se posadil na koně. Přišlo další focení. Sice nás pak ještě zvali k nim domů, ale jednak jsme pochopili, že by za to chtěli peníze a jednak jsme chtěli pokračovat v cestě na vlak, takže jsme se rozloučili…
Prošli jsme vesničkou Cartisoara, která byla o poznání hezčí než Turnu Rosu, ze kterého jsme vycházeli. Všimli jsme si zvláštního úkazu a tím byly okraje okapů, které měl skoro každý domek nějak vyzdobený – například věžičkou. Usnesli jsme se, že se podle toho pozná bohatost rodiny – čím ozdobenější okraj okapu, tím zámožnější rodina :-). Za vesnicí nás čekal další několikakilometrový pochod po rovné silnici. Zde už není moc co popisovat, snad jen počasí, které bylo moc pěkné – nad horami se to černě vařilo (ale neblýskalo, tak nevím jestli tam jen nestály mraky), kolem nás byli též husté beránkoidní mraky, místy ale pěkně černé, foukal silnější vítr, bylo ale příjemně teplo a všechno to prosvítalo odpolední sluníčko. Moc hezké barvy. Došli jsme na křižovatku s dálnicí (naše silnice druhé třídy), která vede kolem Fagaraše a na tomto místě jsme se dozvěděli, že do Balea Lac, tedy do střediska, ze kterého jsme včera ráno vycházeli je to 35km a do vesnice kam míříme ještě cca. 5km. Když jsme zpětně viděli tu vzdálenost, říkal jsem si dobře, že jsme si jí nespočítali na začátku, protože vědět kolik kilometrů máme vlastně před sebou…
Ještě jeden takový poznatek, v Rumunsku nemají cedule s kilometráží do měst, oni mají místo ní patníky, po kilometru na kterých je to celkem drobným písmem napsané. Perfektní pro turismus, ale pro automobilismus, nevím, nevím. Také cedule nad onou křižovatkou hlásila jen směry na hlavní města, nikoliv však jejich vzdálenost (ty byli pravděpodobně na dalších patnících za rohem křižovatky).
S vědomím, že nám zbývá už jen pár posledních kilometrů, jsme opustili křižovatku. Už se začínalo pomalu stmívat, tak jsme se rozhodli utábořit kousek před vesnicí s nádražím. Když jsme vybírali vhodné místo, Zuzka s Petrem zalezli do jakéhosi opuštěného domu, ale za prvé, zbytku se nechtělo nocovat v něčem takovém a jednak se to ukázalo býti jakousi bývalou laboratoří. Zvolili jsme tedy „loučku“ vedle potoku přes ulici. Vlastně, ta ulice byla taková široká polní štěrková cesta, která ale byla zakreslena v mapě Rumunska! 1:1000000 🙂 Nebylo to sice nic moc extra místo, ale už jsme byli všichni příliš unaveni a hodina příliš pokročilá na hledání něčeho lepšího. Dokonce ani cedule „Apa Infectata“ nás neodradila (Apa je voda a infectata jsme si domysleli)…