Den dvanáctý, 9. srpna 2005 (úterý)
Vesnice Halta Carta, Odjezd do Brašova, krušná cesta vlakem do Budapeště
Ráno jsme vstávali tak, abychom pohodlně došli do vesničky na nádraží a stihli polední vlak do Brašova. Bylo opět krásně slunečno, jen nad horami (40km vzdálenými, jak jsme se včera dozvěděli) byly mraky. Vesnice Halta Carta se objevila asi za dva kilometry. Byla na první pohled chudší než Cartisoara a to se dalo poznat nejenom podle vyzdobenosti okapů :-). Hned na kraji se k nám přidala jakási paní celá v červeném (ihned jsme ji pojmenovali Červená Karkulka, respektive Jarda – ten byl s námi vlastně pořád jakmile se někdo objevil a chvíli putoval s námi :-). Nejprve jsme našli nádraží a usídlili se na peróně. Jelikož bylo ještě dost času, část z nás se vydala do místního kiosku nakoupit chleba, balenou vodu a také zmrzlinu. Chleba byl báječný, čerstvě upečený. Z obchodu byla další zastávka v místním kostelíku, kde kostelíko-chtivci 🙂 fotili a obdivovali. Po návratu na nádraží jsme se naobědvali a kolem poledne jsme naposled zamávali horám a nastoupili do vlaku směr Brašov…
Brašov byl téměř opačným směrem než jsme chtěli, ale potřebovali jsme se dostat na hlavní trať a jediný rozumný vlak jel právě do cca. hodinu a půl vzdáleného Brašova. Na všechny už pomalu doléhal fakt, že se vracíme domů a únava z desetidenního cestování po horách se začala pomalu, ale jistě dostavovat. Do Brašova jsme se dostali cca. ve dvě a měli jsme pár hodin na prohlídku města, protože další spoj do Budapeště navazoval asi v sedm večer. Jedna kuriozita v Brašově za zmínku stojí – je to nápis Brašov na vysokém zalesněném kopci uprostřed města po vzoru Hollywoodu :-). V pozdním odpoledni jsme se zase sešli na nádraží a počkali na vlak, který měl asi hodinové zpoždění…
Obsadili jsme dvě kupátka – já, Lenka a Markétka. Zbytek si doposlechl Petrovy Hvězdné Války, které nás celým Rumunskem provázely (nebo pronásledovaly? ;-). Po zkušenostech z nočního vlaku do Rumunska jsme se připravili na další nevyspání se. Do našeho kupé přisedl jakýsi kluk, který se ukázal býti němcem z Mnichova. Uměl anglicky, tak se s námi (hlavně s Markétkou) pustil do konverzace. Zjistili jsme, že byl taktéž na Fagaraši, ale šel sám. Cestoval z druhé strany a skončil tam, co my, tzn. šel přes Moldavianu – nejvyšší horu Fagaraše a zároveň celého Rumunska. Byl rád, že si konečně může s někým popovídat. Ihned se stal naším dalším „Jardou“ :-). Nevím kolik bylo, ale z dlouhodobější tmy se dalo usuzovat, že už později v noci. Necítil jsem se úplně v pohodě, ale přisuzoval jsem to celkové únavě a nočnímu cestování nepohodlným vlakem. Když jsme se dozvěděli, že Zuzce ve vedlejším kupé bylo špatně a že zvracela (chudák, poprvé asi po deseti letech), ještě jsem nečinil předčasné závěry, ale když to pak za chvíli přišlo i na Lenku, mírně jsem znejistěl. Nevím, možná to bylo i trochu psychická záležitost, nicméně šel jsem si stoupnout společně s Lenkou na chodbu, kde se alespoň trochu hýbal vzduch a kde to Lenka měla „blížeji“ na záchod, protože ji pořád nebylo nejlépe. Asi nejkrizovější situace přišla ve chvíli, kdy jsme přijeli na hranici Rumunsko-Maďarsko. To už bylo špatně i Kátě a tak se tyhle tři holky střídali na záchodě. Vrchol byl, když se celníci rozhodli prohledat vlak a to dost důkladně. Stáli jsme tam dohromady asi hodinu. Kromě pečlivé kontroly pasů také prohledávali ventilaci na chodbě – nesli si štafle od vikýře k vikýři (cca. 30 x 30 cm) vzdálených od sebe asi tak dva metry a do každého strčili hlavu a nakoukli jestli se tam neschovává bůh ví co. Také nechali postupně všechny cestující ze svých kupé vystoupit a dívali se pod sedačky. No prostě hrůza! Do toho všeho vrcholilo naše „nevolno“. Chvíli jsme se sice drželi, nechtěli jsme použít záchod ve stanici, ale vzhledem k dlouhé prohlídce vlaku nám nedali jinou možnost. Mě to spustilo dost ošklivé skřípnutí si prstu do příklopné sedačky, které byly na chodbě. Po tom se mi naštěstí už udělalo dobře, což se nedá říct o holkách, které neustále běhali na trase kupé – záchod. Potíž byla ještě s celníky, kteří si vyžadovali naši přítomnost v kupé :-). Teď zpětně je to docela sranda, ale tehdy nám do smíchu moc nebylo. I když, trochu s humorem jsme to vlastně brali. Další obětí byl Dan, ten to ale na rozdíl od nás ustál, bylo mu „jen“ celou dobu blbě. Nevím jestli to měl lepší. Když se vlak spásně rozjel a vzduch se k naší úlevě alespoň trochu pohnul, oddechli jsme si. Sice to dobré ještě zdaleka nebylo, ale v opuštění hranic jsme viděli jakýsi zlomový bod, že po tomto zážitku snad už hůře být nemůže. Dokonce se mi podařilo usnout v sedě na stolku u okna v kupé…
Dodneška vlastně pořádně nevíme, čím že to bylo. Nejprve jsme to sváděli na balenou zmrzlinu v Halta Cartě, ale tu neměli všichni, kterým bylo špatně. Dalším názorem na původ našich trablů byla balená voda, taktéž pořízená v Halta Cartě. Já osobně si myslím, že jsme něco chytli v tábořišti před Cartou. Přece jen to bylo hned vedle té fabriky-ruiny a také zde byly varovné nápisy „Apa infectata“, takže někdo prostě mohl mít smůlu a někdo štěstí, pokud bylo zamořené celé okolí. Stačilo třeba jen stavba stanů a s tím spojené hrabání se s kolíky v hlíně a pak večeře s neumytýma rukama, možností je spousta…