Co říci závěrem? Rumunsko bylo báječné! Samozřejmě, několik vroubků to mělo, ale ty nám celkový zážitek rozhodně zkazit nemohly. Škoda jen, že jsme toho nezvládli o trochu více. Těšil jsem se na Moldavianu – jako na takové vyvrcholení, ale asi nám to nebylo souzeno. Nicméně, díky ti, Rumunsko!
Ještě přidávám malý bonus ve formě Jardova omluvného mailu, který jsme po návratu do Čech našli ve svých stránkách – opravdu stojí za to! 😀
Deníček – 29.7.2005
Ráno začalo mírně hekticky, (to znáte prvopočátečně se probudíte, ale ještě se nechce vstát „na chvíli“ zavřete oči a po půl hodině čistého spánku se probudíte, když už zjistíte, že nic nestíháte. Něco podobného se stalo dnešního rána. Řízky, celý den jsem se nimi krmil a možná právě ty zavinily to, že vlak do Brna mi ujel defakto před nosem. Děj následoval následovně. Sedl jsem na metro a nechal se odvést na Chodov. Tam byla nerozhodnost, nevědomost, nekreditnost a nakonec i dostatečný ne-úspěch. Tak nekreditnost jsem vyřešil koupením kreditu tím se zmenšila nevědomost ale i moje už tak malá hotovost, což ještě v tu chvíli nebylo tak dramatické. Stopa jsem chytil až po 10:00hodině. Chlápek, který jel přes Brno, někam směr Zlín. Dělal řidiče jisté firmy, které řek že v tomto vedru se nedá dělat a jel pro jinou firmu s jiným nákladem (šoumen). Holt, nějak se přijít k penězům musí. Vyhodil mne na výpadovce na Břeclav, tam jsem se měl setkat ještě s jedním človíčkem a to Hankou. Hanka to taky nestihla, ale byla touhle dobou už v Břeclavi. Vyšel jsem tedy na výpadovku a pokoušel se asi hodinu bezúspěšně stopovat. Zkusil jsem si ještě z nedalekého Tesca koupit papír a barevnou tužku s přesvědčením, že takhle budu úspěšnější, nicméně po dalších 2hodinách neúspěšného stopu jsem to vzdal a vydal se k benzínové pumpě. Chtěl jsem dobrat vodu, vedro bylo a předpokládal jsem, že se zchladím pod kohoutkem. Tam jsem potkal pány policisty, kteří vyloženě žádali moji přítomnost. Tedy jsem se bez reptání připojil. Ihned mi byl zdělen přehled všeho co jsem dneska stopem na dálnici překročil. Svou a tímto pádem i mou částku pokuty začali na 1000korunách českých, ale po vylíčení mého svým způsobem ubohého příběhu se policajtům nademnou zželelo, akorát mi ještě dali dýchnout, zda-li jsem nepožil alkoholického nápoje a pak už jsem si pokecali jen tak o životě. S požehnáním od policajtů a „dobrou“ radou kde se nejlépe stopuje jsem se konečně odebral na zasloužené osvěžení k místnímu kohoutku. Po krátkém odpočinku si to vyšinu na polísmenama zadané místo a začnu stopovat. Všechno by proběhlo bez problémů kdyby ty policajti na té benzínce nestáli o asi 300m přede-mnou. Já osobně bych asi taky nezastavil. Tedy po půl hodině marné snahy jsem to vzdal a vrátil se na benzínku. Tam jsem dal něco řízků, vše mělo tu správnou teplotu (kolem 25°C). A jak si tak pochutnávám na zmíněných pochutinách, přijde ke mě asi 30letý chlap s otázkou na rtech: Co po tobě chtěli ti chalani? Shodli jsme se oba na tom, že dokud chalani neopustí svůj „úkryt“ nemá cenu cokoliv podnikat, alespoň co se týče autostopu. A jelikož vypadalo, že se tam chalanům dopravdy líbí vyšli jsme vstříc tzv. Tescobusu zdarma, který nás zavezl do centra Brna. Tedy vznikla nová alternativa dostat se do Blávy (pro mne nový název pro Bratislavu) do nějakých 23:15h což se dalo ještě v té době docela dobře stihnout, bylo totiž teprve 18:00. Na informacích nám řekli jakýsi čas, který mi už zpětně není dost dobře jasný, ale to není důležité. Času bylo asi hodinu do odjezdu a jelikož jsme měli namířeno oba aspoň do té Bratislavy tak jsme navštívili místní restauraci projektovanou nad au.nádržím, ale jelikož byla pěkně prosklená, neklimatizovaná, otočili jsme se ihned u prahu. Hrdlo nezůstalo dlouho vyschlé, ještě při slézání schůdků jsme spatřili záchranu s nápisem Starobrno a lačně k němu vykročili. Uvítala nás pěkná knajpa jež byla zaplněna až po okraj, nic méně po našem příchodu se jako náhodou uvolnila dvě místa. U stolu seděl další muž jež se v mém dalším chování taktéž podepsal na celkovém výsledku. Jirka též čekal, sice ne na autobus, ale na vlak a hlavně na svého kamaráda, který měl záhy dorazit. Oba z Jihlavy. Až na Roberta, kterého už jsem zmínil v předchozím textu ten pocházel někde z okolí Bruntálu. Po asi hodinové zábavě jsme se s Robertem rozhoupali k východu. Nástupiště už bylo plné, asi 20 lidí před námi. Autobus, už tam stál, ale už teď byl beznadějně plný a po dotazu řidiče: „Má zde ještě někdo místenku?“ jsme rozhodli, že tudy cesta fakt nevede. Po zeptání se na informacích po dalším autobuse, ale už bez místenek se nám dostalo odpovědi, že jinej než místenkový už nejede, místenky také nebyly, jsme se rozhodli vrátit do knajpy v níž už seděl Jirka s kamarádem. Jim pout zde začala. Jeli na TŘISESTRY do Blanska.
Teď se pozastavuji nad důvodem proč jsem nepokračoval dál po určené trase. Moje celodenní snaha mermomocí stihnout co jsem posral už po ránu a dohonit tak s dílem jídla jež mi byl svěřen asi 8 člennou skupinku a nezklamat aspoň v tomto ohledu se pomaloučku, ale jistě rozplývala. Teď už zpětně vím, že nějaký vlak do Blávy by asi jel, ale nějak jsem se nechal zviklat tíhou argumentů jež byly v té situaci a nasedl jsem do vlaku i Robertem do Blanska k Macoše. S vědomím kolik si toho nakoupila jídelní skupinka Zdeněk a spol jsem se uklidňoval cestou. Tento týden jsem měl asi poznávat více Čechy než hory v Rumunsku a tak jsem se postupně rozloučil se zpáteční jízdenkou na vlak, s jistě krásnými zážitky z hor, s průkazem zdravotního připojištění a nechal jsem se unášet vlakem na druhou stranu původní cesty. Zde se chci omluvit lidem jež spoléhali na to, že dorazím včas a bude vše tak jak má být.
V Blansku mne přivítal krásný lom, nedaleko nádraží. Jeho průzračná hladina (dohled asi 5m) naznačovala příjemné zchlazení, kteréž bylo záhy vykonáno. Zde se odvíjí příběh jiným směrem než bylo Rumunsko, tady končím svůj omlouvací ceremoniál a už se na vás všechny těším v Čajce.
Jarda