Den druhý, 30. července 2005 (sobota)
Šťastné shledání s Haničkou, příjezd k horám
Těžko říct, kdy vlastně začalo ráno, ale řekněme že ve chvíli, kdy jsem se asi po dvou krásných hodinách probudil na nádražním peróně. Krásných proto, protože jsem se zde vyspal poprvé po celé noci, ve vlaku snad vůbec. Jelikož tu byla opravdu velká vlhkost vzduchu (už večer se nádražím valily husté mlhy plné vody), tak byl Lenčin spacák, kterým jsme byli přikrytí, poněkud ovlhlý. Představa, že Rumuni jsou na podobné výjevy zvyklí, se rozplynula ve chvíli kdy na nás ráno cestující z projíždějících vlaků poněkud nechápavě koukali. Sbalili jsme se a zhruba kolem šesté hodiny nám jel vlak..
Naše další delší zastávka byla v Sibiu, což bylo (asi) okresní 20tis. město, o něco větší než Alba Iulia. Tam jsme dorazili kolem deváté. Teď už jsme byli cca. 20 km od Turnu Rosu, ale další spoj navazoval až někdy v půl dvanácté, takže další čekání. Petr, Zuzka, Dan, Markétka a Káťa se šli projít do města a zbytek zůstal hlídat bagáž. A právě tady nás dohnala Hanička. Stihla to ještě s rezervou. Kdyby se s ní Jarda byl schopen domluvit, tak tady teď mohl být taky. Jen nevím jak by to utáhnul finančně, neboť samotnou Haničku ta cesta sem stála asi dva a půl tisíce, což je víc, než celá zpáteční jízdenka…
Čím „místnější“ vlaky, tím větší „jezdící kontejnery“. Ten do Turnu Rosu už opravdu stál za to. Na nádraží jsme vystoupili sami, žádní další turisti se nekonali. Dojeli jsme tam kolem dvanácté, tedy jen o pár hodin později než byl původně plánovaný příjezd. Docela dobré. Byli jsme ale všichni dost utahaní, takže vidina délky dnešní trasy nebyla příliš závratná. Ještě jsme doplnili vodu a já se šel podívat na nádražní toalety. Zase rychle jsem z nich vycouval. Suchý záchod u Silvy na Luhu luxus. Turecká varianta okabinkované díry v zemi s vytvarovanými šlápotami kolem ní nevypadala příliš vábně, použili jsme tedy přírodní alternativu. Už tedy zbývalo jen napsat domů, že jsme v pořádku dorazili na místo, najíst se, udělat „východové“ foto a vyjít…
Turnu Rosu ukázala jako rozkopaná vesnička v kompletní rekonstrukci snad všeho, takže toho na koukání moc nebylo. Jen po pár metrech kultury-chtiví neomylně zamířili do místního kostelíka, který byl ale naštěstí zavřen (naštěstí pro další pochod ;-). Opustili jsme vesnici a stoupali kamenitou cestou vzhůru. Udělali jsme několik pauz, až jsme asi po třech kilometrech narazili na rozestavěný domek hned vedle silnice. Bylo sice ještě dost brzo, asi tři hodiny, ale pro dnešek už toho bylo na všechny docela dost, takže jsme jím dali zavděk.
Domek měl dvě místnosti, jejichž stěny už byly krásně obloženy dřevem, jen podlaha byla hrubě betonová a plná prachu. Ještě jsme se zaskočili umýt do potoka, který se vinul podél silnice. Občas kolem prošla malá skupinka místních, většinou měli košíky. Na „zahrádce“, která se stávala z několika pruhů vysekané trávy, jsme udělali večeři a zhruba kolem půl šesté se odebrali spát. Ještě se venku ozvalo podivné zacinkání, tak jsem vyhlédnul z okna a zjistil, že se nám po „zahradě“ procházejí dvě krávy :-). No a tak jsme usínali za zvuku zvonků a v polospánku se modlili, aby je nenapadlo vejít dovnitř… 🙂