Den třetí, 31. července 2005 (neděle)
Mše v blízkém kostelíku, první turisti z Čech, první výstup, první stádo ovcí a „andělský“ bača
Ráno jsme vstali kolem sedmé. Čistá obloha předpovídala další slunný den, což konečně bylo namístě (ve vlaku jsme vedro příliš neocenili). Během snídaně kolem nás občas prošla směrem nahoru skupinka místních, pravděpodobně z Turnu Rosu. Všichni byli jen tak nalehko, takže asi neměli namířeno příliš daleko. Nějak po deváté jsme se vyrazili dál…
Šlo se mi už o poznání lépe než včera, včerejší únava z noční jízdy vlakem přece jen byla znát. Ušli jsme pár zatáček a objevil se místní malý klášter s kostelíkem nebo spíš kaplí. Nebo spíš domkem sloužící jako kostel. Pochopili jsme, že tohle bylo to místo, kam všichni místní šli. Jelikož byla neděle, konala se zde mše (pravděpodobně). Potkali jsme zde také dva první turisty – Čechy. Jmenovali se Slávek a Irena a bylo jim tak do padesáti. Měli v plánu přejít Fagaraš a pak ještě pokračovat někam dále. Dostali od nás baterky do foťáku, který jim chcípnul už tady a Lenka za ně vyfasovala asi 35.000 Lei (cca. 30 kč :-). Snad to nebudeme muset na hranicích prokazovat jako výdělek :-). Také jsme jim řekli, že kdyby potkali Jardu, tak ať ho nasměrují. S tím jsme se rozloučili a pokračovali dále…
Od domku, kde jsme nocovali jsme ušli zhruba dva kilometry, když jsme narazili na první, ale zato extrémní krpál vzhůru. Byl to docela šok, protože jsme si v klidu stoupali po příjemné štěrkové cestě, ta ale najednou skončila a cesta pokračovala lesní cestičkou strmě vzhůru. Myslel jsem, že ještě dnes nebudeme absolvovat něco takového, tak jsem měl na nohou sandálky, pevné boty se mi vytahovat nechtělo. Tady jsme potkali další dva mladší Čechy, ale ne tak sdílní a sympatičtí jako Slávek s Irenou :-). Ti nás také opět dohnali – vypadalo to, že budou asi rychlejší než my. Nad lesním krpálem jsme udělali delší pauzu, už jsme to potřebovali. Další cesta už nebyla tak příkrá, takže se šlo mnohem líp. Také jsem se konečně (a myslím, že všichni) začal pomalu sžívat se svou krosnou…
No a ještě kousek cesty lesem a na jeho dalším okraji jsme dali pauzu na oběd. Výhled přes další louku dával tušit, že pásmo lesů již brzo skončí. Po vydatném obědě jsme pokračovali dále (vydatném proto, že jsme si všichni chtěli alespoň trochu ulehčit svým krosnám :-). Další cesta začala být už trošku zajímavější a (alespoň pro mě) atraktivnější. Lesy postupně zmizely a kopce, které se začaly měnit v hory byly pokryty travinou a sem tam jakýmisi keříky. Zvláštní bylo, že zde nebyla vůbec žádná kleč. Počasí bylo stále krásné, což podporovalo všeobecně dobrou náladu…
Zpoza prvního většího travnatého kopce se vylouplo první stádo ovcí. Byli jsme připraveni, že tu nějaké bači potkáme. Ještě před odjezdem jsme vyslechli zvěsti z několika stran, že největším problémem jsou právě psi, kteří stádo hlídají. Sice prý bači na slovo poslouchají, ale k cizím se nechovají nijak s láskou. Prý ani bačové se k nim nechovají dvakrát nejlíp. Vezli jsme tedy s sebou nějaké pepřové spreje, které jsme si teď pro všechny případy připravili. Udělali jsme pauzu kousek před stádem, jen Zuzka s Petrem šli dál, namířili si to ke Slávkovi s Irenou, kteří seděli o nějakých dvě stě metrů dále, kousek pod stádem. My jsme vyrazili za chvíli za nimi. To už tam seděli s bačou, který je přišel navštívit. Kolem polehávala psí smečka čítající asi šest psů. Jenom si nás jistili, ale jinak z jejich horkem unavených výrazů čišel naprostý nezájem o nás. Ono to bylo asi také z důvodu, že byl bača s námi a že se k nám choval přátelsky. Vůbec, tenhle byl jako vystřižený z pohádky. Cigarety nechtěl, jen měl zájem o sirky, tak jsme mu dali krabičku. Ještě také s povděkem přijal tatranku :-). Ovcí měl, myslím, tak kolem pěti set. Když jsme se ho ptali kolik jich má, odpověděl, že „centi – mnoho“ :-). Také nám poradil, že voda je hned za oním kopce, zpoza kterého se vyloupli. Poděkovali jsme a po chvíli zevlování, fotografování a pozorování stáda a bači jsme se rozloučili. Za tu dobu, co s námi bača byl, se mu stádo trochu rozlezlo po okolních stráních, tak jsme byli zvědavi, co s tím udělá. On sám vyšel směrem k stádu (přitom si rozdělal naší tatranku 🙂 a zapískal. Jeden ze psů se zvedl (ten nejmenší, ostatní zůstali ležet), vystřelil na protější stráň, kam ukazoval bača, tam zaštěkal a kus stáda se mu „srovnalo“. Pak si pes lehl a čekal, dokud bača nezapískal znovu a ukázal na jiné místo. Byl to moc pěkný pohled. Skvělí byli ostatní psi, kteří zůstali rozpláclí na místě, odkud jsme odešli a nejevili o nás, baču, či stádo zjevný zájem. Nevím, možná měl ten malý pes pro dnešek službu :-). Každopádně tento zážitek stál opravdu za to a také, že se to obešlo bez nějakých komplikací…
Přelezli jsme sedlo a po cestě sestoupili k místu, kde byl pramen vody. Všichni jsme dočerpali své petflašky. Moc nechápu jak to tenkrát mohl táta zvládnout s jedním litrem vody. My jsme měli každý čtyři a sem už nám toho moc nezbylo. O kus dál jsme viděli pěknou planinu, na které už stály stany Slávka s Irenou (opustili baču dříve než my) a ti druzí češi. Utábořili jsme se kousek od nich. Stavěli jsme poprvé stany, takže to šlo trochu pomaleji, tedy alespoň nám. Jo, zapomněl jsem říct, že já jsem ve stanu s Lenkou a Markétkou. Obýváme Lenčin stan, který je… no, při nejmenším zajímavý. Váží asi čtyři kila a nesu ho já. Co se týče váha vs. využití prostoru, je trošku nepraktický. Uvnitř je zbytečně dlouhý, ale čtyři by se tam nevyspali. Na druhou stranu má velmi praktickou, tropikovou předsíňku. Další stany byly po dvou – Zuzka s Petrem, Jirka s Danem a Hanička s Káťou…
Ještě bych měl asi představit tzv. jídelní skupinky. V té mojí (pod názvem „Carefour Total“) je Markétka, Lenka a Káťa. Naplánovali jsme si to, myslím, docela dobře, takže na pestrost stravy jsme si vzhledem k podmínkám nemohli stěžovat. Společné jsme měli jen večeře, snídaně a „obědy“ jsme si zajišťovali každý zvlášť. Další skupinka „semeno a zrno“ byla Zuzka, Petr a Hanička (z názvu vegetariánstí přímo čouhá ;-). Ti se zase živili neustále samými müsli a zrním. Hrůza, tam bych asi nevydržel! 🙂 No a poslední skupinkou byl Jirka s Danem. Ještě s nimi měl být Jarda, ale ten, jak již bylo zcela evidentní, nedorazil a ani nedorazí. Poslední jmenované skupince se přezdívalo „Špektrum“, neb se vyznačovali dostatečnou zásobou špeku, který si tak ob den dávali k večeři a nedostatečnou zásobou věcí ostatních, které vezl Jarda :-D. No ale musím říct, že večer byl opravdu adekvátním zakončením celodenního pěkného počasí. Po setmění v podhůří na severu, kam jsme měli krásný výhled, svítily vesničky nebo možná malá městečka. Dnešní den se opravdu vydařil…