Den čtvrtý, 1. srpna 2005 (pondělí)
Další bačové, beraní zápasy, stádo koní, potulný pes, oslíci, pleso Avrig
Probudili jsme se do dalšího slunného dne. Slávek s Irenou, opodál stanující odešli chvíli po tom, co jsme vstali. My jsme se v klidu nasnídali a balili se o poznání pomaleji. Docela dost nás překvapilo, když se zpoza sedla, ze kterého jsme včera přišli, se vyřítili dva motorkáři. Překvapilo nás jak se sem mohli dostat a jejich přítomnost jsme celkem pochopitelně kvitovali s nevolí. Nicméně se kolem nás přehnali a zmizeli za vedlejším kopcem…
Po sbalení stanů jsme vyrazili na další cestu. Hned za kopcem jsme potkali dalšího baču, který už nebyl takový sympaťák jako ten včerejší. Rovnou si řekl o cigarety, tak jsme mu dali jednu krabičku Red & White, kterých jsme měli celý karton. Postupně jsme pak zjišťovali, že jsou rádi i za pár kusů, takže tenhle měl štěstí, že nás potkal takhle zezačátku. No, alespoň se nám postaral o jednu atrakci, respektive jeho berani, kteří se tam tak trochu poprali. To byly neuvěřitelné rány když se dva postavili zhruba na pět metrů od sebe a pak se proti sobě rozběhli. Chvíli jsme to sledovali (což se nedá říct o bačovi, kterého spíš zajímala krabička cigaret), až se do toho vložil ještě třetí beran, který je od sebe začal rozhánět. Docela pěkná podívaná…
Další atrakce na sebe nenechala dlouho čekat, protože na stráni dalšího kopce se objevilo stádo koní čítající zhruba 30 kusů. Pásli se tam jen tak volně, nikdo je nehlídal, o to to bylo romantičtější. Prošli jsme dost těsně kolem nich. V podstatě si nás nevšímali, jen když jsme je míjeli ve vzdálenosti nějakých deseti metrů, tak se na nás jeden otočil, upřeně sledoval a tak si tak trochu pofrkával…
V průběhu dne jsme potkávali jednoho baču za druhým, nějaké se nám podařilo minout, nějaké jsme obšťastnili nějakou tou cigaretkou. Jeden nás dokonce požádal o mapu a ukázal nám na ní odkud a kam jdeme, zkrátka si chtěl své kuřivo vysloužit :-). Také jsme potkali bači – (pravděpodobně) otce se synem, kterým jsme ale jen zdálky zamávali. U těch na nás poprvé vyběhnul pes, protože jsme šli dost blízko stáda. Ale měli jsme štěstí, když jsme byli nejblíže, tak byl někde za kopcem a přišel na nás až když jsme už byli pěkný kus za stádem, takže potom už jen popoběhl a chvíli si na nás zaštěkal…
Po jedné takové odpočinkové pauze se Markétka rozhodla, že půjde napřed, že ji stejně hned doženeme. Tak nějak mi prolétlo hlavou, že by se asi neměla sama potulovat po horách, ale asi ta myšlenka nebyla dostatečně průbojná. Asi pět minut na to jsme vyrazili za ní. Vzápětí však Markétka vyběhla zpoza skály bez krosny a křičela, že je tam pes. Teď zpětně je to docela legrační scéna, ale v tu chvíli nám všem trochu zatrnulo. Připravili jsme si pepřáky a společně postupovali dál. Pes se skutečně vzápětí vyloupnul, ale jen kolem nás proběhnul a o kus dál zase zmizel. Pravděpodobně doháněl nějaké stádo nebo tak něco. Postupně jsme pochopili, že pokud se se psem potkáme mimo stádo, s největší pravděpodobností ho to nechá chladným. Problém je, když skupina chce projít stádem, to se jim nelíbí, toliko aspoň teorie…
Dál jsme se tedy drželi spolu a už se nerozcházeli. Došli jsme pod jedno sedlo, kde jsme na rozcestí zastavili na obědovou pauzu. Mezitím přišel první mrak (to je docela úspěch od začátku putování, ne?), takže se lehce ochladilo (ale asi jen tak, že jsem si musel vzít tričko :), nebyla to ale žádná neprostupná mlha. Když jsme pak vylezli na sedlo nad námi, nad horou nad námi lehce zahřmělo. Slezli jsme tedy z cesty, která vedla po jejím úbočí trochu dolu a čekali co se bude dít. Naštěstí se ale jen přehnalo pár mraků a žádná bouřka se nekonala. Vylezli jsme tedy zase zpátky na cestu a pokračovali dál…
V dalším sedle nás překvapilo stádo oslíků, které se tam volně páslo. Rychle jsme se s nimi spřátelili a zbytek jednoho balení mého tousťáku padl za vlast. Po rozloučení s oslíky jsme pokračovali dalším výstupem. Nahoře nám chyběla už jen poslední rovinka a pak sestup k plesu Avrig u kterého jsme dnes měli v plánu přespávat. Dan, Zuzka a Jirka si udělali vrcholové foto v mracích na první dvoutísíc-třístovce. Z této rovinky jsem si domů také přinesl svůj krásný fagarašský kámen, má necelé kilo. Poslední sedlo, které bylo nad „naším“ dnešním plesem, opět obývali oslíci. Jeden měl poranění na zádech, tak mu tam Dan nalepil náplast – ihned dostal přezdívku Flastřík (osel ne Dan :-). Na vrcholku vedlejšího kopce, který vybíhal ze sedla, které jsme okupovali společně s oslíky, stál bača a vypadal jako Jánošík. Teď nás čekal jen poslední sestup k plesu, kde už stály dva stany. Slávek s Irenou to ale nebyli, ty jsme viděli na protější hoře za Avrigem. Docela si nás dávali na to kolik jim bylo. Ale zase na druhou stranu, ve dvou se jde mnohem snáze a my jsme ani nikam nehnali…
Dole u vody jsme našli relativně rovná místa na naše stany a udělali zaslouženou večeři. Co nás ale překvapilo, byly odpadky, které byly navršené v několika kamenných kruzích o průměru cca. 2 metry. Nechápali jsme proč ti lidé s sebou berou konzervy, když jsou tak těžké a pak nejsou schopni si je s sebou zase odnést. Je pravda, že se jen tak nezkazí, ale přece jenom by mohli mít trochu úcty k přírodě. Moc dlouho jsme to neprotahovali, šli si brzy lehnout. Večer se ale Markétce udělalo špatně. V tu chvíli jsme to dávali na vrub velké celodenní námaze a pak nemalou večeří (která byla mimochodem výborná, „ale vypadala velmi odpudivě“). Sice jsme ten den moc nespěchali a dělali časté pauzy, ale úsek byl poměrně dlouhý. Pevně jsme doufali, že jí bude zítra dobře…
V noci jsme ještě zažili pěknou bouřku. Blesky mlátily do okolních hor, což bylo docela dobrodružné. Krom toho se nám do stanu nárazově opíral vítr. Bylo zvláštní, že směrem od hor. Potom jsme ale pochopili, že teplý vzduch stoupající z údolí se rychle ochladí a po svazích sklouzne zpátky do údolí, bohužel přímo přes nás. Nárazy byly opravdu silné, chvílemi jsem se bál o pevnost uchycení našeho tropika…