Den šestý, 3. srpna 2005 (středa)
První útulna
I dnešní ráno slibovalo pěkné počasí. Markétce už bylo lépe, tak jsme jí ubrali pár kilo z krosny, abychom jí alespoň trochu ulehčili. Trochu se zdráhala, ale nakonec se přemluvit nechala. Na dnešek jsme naplánovali kratší úsek, abychom to zase nepřehnali, takže jsme vyšli dost pozdě. Nijak to ale nevadilo. První (zhruba) třetina trasy vedla po strmém svahu hory, takže to místy bylo poněkud dobrodružnější a po ní následovala hora „o mnoha vrcholech“. Byla vážně nekonečná, vždycky když už to vypadalo na její vrchol, objevil se za ním ještě další. Z jejího (skutečného 🙂 vrcholu už byl vidět náš dnešní cíl – refugiul (nebo-li „útulna“). Byla to taková plechová bouda, kterou sem umístila horská služba pro cestovatele po horách. Jelikož jsme sem přišli opravdu hodně brzy, byla prázdná, takže jsme ji celou obsadili. Asi bychom se tam vešli všichni, ale bylo zbytečné se mačkat, zvláště když jsme o kousek dál našli vhodné místo pro stan. Ze zkušeností z předcházejících nocí jsme celý stan obestavěli kameny a utvořili tak celkem neprostupnou hradbu proti větru. Jelikož bylo dost brzo, celou cestu od Avrigu až sem jsme ušli asi za tři hodiny, šli jsme se ještě s Lenkou, Káťou a Danem projít do jednoho přilehlého údolí. Moc příjemná procházka…
Odpoledne ještě přišla skupinka Poláků a postavili si stany kolem. V noci se ukázalo obestavění stanů jako velmi praktické, neboť přišla bouřka a snad ještě větší než ty předcházející. Nevím, co se do síly větru týče (kameny kolem stanu to asi hodně tlumily), ale do blízkosti blesků každopádně…