Den osmý, 5. srpna 2005 (pátek)
Cesta pod Negoiu, sestup do údolí, konflikt se psy
Ráno to po vylezení ze stanu vypadalo podobně jako včera. Už sice nepršelo, ale mlha byla pořád. Nicméně odmítal jsem setrvat další den na místě, takže jsem šel zburcovat útulnu. Zprvu se jim moc nechtělo, ale moje odhodlání se nedalo zviklat. Navíc občasná díra v mraku a vykouknutí sluníčka poukazovalo na to, že dnešní den nebude zase až tak hrozný. Dalším argumentem pro pokračování v cestě byl fakt, že strávení další bouřkové noci na tomto místě se chtělo asi jen málokomu. Zabalili jsme se tedy, rozloučili s útulnou a vyrazili směrem k Negoiu, k druhé nejvyšší hoře Rumunska 2535 m. n. m.
Zpočátku jsme stoupali za mlhy, i když ne tak husté jako byla včera, postupem času se to naštěstí trochu probíralo a mraky ustupovaly. Přesto jsme však byli všichni teple oblečení, protože víc jak dvanáct, třináct stupňů asi nebylo a ještě ten vítr k tomu. Skupinka Poláků a Čechů nás pochopitelně předběhla, takže jsme opět cestovali sami…
Vylezli jsme až na kopec před Negoiou a rozhodovali se co dál. Ostrá hřebenovka, na jejíž levé straně se moc krásně „vařily“ bílé mraky se většině zdála nebezpečná. Též jsme našli ceduli „Jděte pouze v dobrém počasí“ (nebo tak něco). Ani jsem se neodvažoval odporovat když jsme objevili žlutě značenou stezku, která na naší mapě značená nebyla a která scházela někam do údolí po pravé straně hřebenu a po které jsme se vzápětí pustili. Po nějakých sto metrech jsme ale pochopili proč že na mapě není. Tato cesta byla totiž už oficiálně zrušena, protože vedla skrz sesuv. Respektive původní cestu zasypal docela rozsáhlý sesuv, takže se vratké a uvolněné kameny staly mnohem nebezpečnější než hrozivě vyhlížející hřebenovka…
Sestupovali jsme tedy sesuvem dolů do údolí. Druhé dvě skupinky jsme viděli o notný kus cesty před námi – ti už stoupali z onoho údolí po hřebenovce vzhůru přes první převýšení k Negoie. Její vrchol byl většinu času zahalen mrakem a párkrát jsme tím směrem uslyšeli i zahřmění. Rozhodli jsme se tedy Negoiu neriskovat a sestoupit někam do toho údolí kam už jsme stejně mířili. Tam bylo vidět další stádo ovcí…
Zatímco jsme klesali dolů, skupinky Poláků a Čechů postupně mizely v mracích pod vrcholem Negoiu. Když jsme celý sesuv, který byl docela náročný, slezli, ovce už tam nebyly. Zato z údolí se vyvalil tmavý mrak, který nás doslova pohltil. Nevěřil jsem, že může být ve tři odpoledne taková tma. Za chvíli začalo pršet a to dost silně, takže jsme si poprvé na cestě nasazovali pláštěnky. Hustý déšť vydržel zhruba dvacet minut…
Potom mrak odešel a my jsme viděli, že stádo se schovalo v jednom malém dolíku – ten se nacházel ve velké zelené ploše, prakticky jediné možnosti, kde jsme se mohli utábořit, takže jsme zamířili k nim. To byl ale problém. Když už jsme byli zhruba 200/300 metrů od nich, vyběhl na nás pes. Docela dost intenzivně nás obkružoval a snažil se nás vyštěkat pryč. Jeho agresivita a odvaha se stupňovala se zkracující se vzdáleností od stáda. Pak se k němu přidal ještě jeden, ale ten se držel o něco dál. Viděli jsme, že u stáda jsou asi tři bačové, ale zatím nějak nejevili zájem nám pomoct. Ušli jsme takhle asi 150/200 m. Potom jeden z bačů konečně vykročil směrem k nám, který k naší úlevě psy zahnal. Dali jsme mu balíček cigaret, který otevřel hned na místě. Když hodil celofánový obal zcela bez okolků na zem, naše iluze o jejich dokonalém souznění s přírodou se ráz na ráz rozplynula. Byla sranda, že jakmile se otočil, aby nám ukázal kde je nejlepší stanovat, protože místo, kde jsme v tu chvíli stáli bylo zcela podmáčené, tak Petr sebral to, co on zahodil :-). Zatímco jsme našli vhodné místo pro naše stany, bača se vrátil ke zbylým dvěma a podělil se s nimi o cigarety. Psy si tak kolem nich posedali a po očku po nás pokukovali. Ještě byla jedna dramatičtější situace když jedno štěně začalo štěkat, tak na nás spontánně vyběhla celá smečka, nejvíc zase ten jeden, kterého už jsme „dobře“ znali. Bačové ihned vyběhli a zaháněli je zpátky. Jeden z nich nám naznačil ať klidně vezmeme kámen a hodíme to po nich. Rada dobrá, ale pod námi byla jen zelená tráva s občasným dvacetikilovým valounkem napůl zapuštěným do země, který bychom měli potíže vůbec vydloubnout. Naštěstí vše dopadlo dobře a my jsme své stany ještě za mírného deště dostavěli. Sice jsme celou dobu měli pepřáky připravené k použití, ale v tu chvíli mi to pocit bezpečí nepřidávalo. Teď zpětně si říkám, že jsme měli mít při ruce pár holí. To je taková pádná jistota, kterou ten pes vidí a moc dobře zná, protože ani ti bačové se k nim nechovají zrovna dvakrát mile (viz rada hození kamene). No, je to poučení pro příště…
Zalezli jsme si tedy konečně s úlevou do stanu. Asi za půl hodiny přestalo pršet a docela se vyjasnilo. Mraky tedy byly, ale jen ty hodně vysoko, okolní hory byly čisté. Bylo kolem páté hodiny a jít dnes dál už nemělo cenu. Pustili jsme se tedy do našich klasických večerních činností jako dělání večeře, hledání signálu na odeslání zpráv, že jsme v pořádku, atp. Škoda, že nás sem zahnala bouřka a my nezvládli dojít až do refugiul za Negoiu, kam jsme měli dnes v plánu. No, zase bychom nezažili tohle dobrodružství, což je zpětně, když vím, že vše dopadlo dobře, docela dobrý zážitek…