Den osmý, 8. září 2014 (pondělí)
Sestup z hor, odjezd vlakem
Trasa šestého dne na horách
Ráno jsme se probudili do téměř azurového dne. Sluníčko se opíralo do celé kotliny Avrigu a krásně jí barvilo do červena. Snídani jsme si tak užívali a s balením nijak extra nespěchali. Chvíli jsem pak ještě pobíhal kolem dokola plesa a fotil. Na cestu jsme tak vyrazili až kolem půl desáté.
Ranní tábořiště u plesa Avrig (2007 m. n. m.)
Dnes nás čekala závěrečná, a to nejzápadnější část pohoří. V původním plánu, který jsem vytvářel ještě doma nad mapou, bylo počítáno s tím, že se od Avrigu přesuneme na do oblasti Vf. Chica Fedelesului (1820 m. n. m.), tedy místa prvních holých hřebenů ze západního směru. Byli jsme zde o den později, než jsem počítal, ale to nevadilo, měli jsme v rezervě právě ten jeden den navíc.
Zpětný pohled na pleso Avrig (2007 m. n. m.) ze sedla Portita Avrigului (cca 2170 m. n. m.)
Nejprve jsme vystoupali do sedla Portita Avrigului (cca 2170 m. n. m.), odkud jsme se ještě s nostalgií naposledy ohlédli na nezapomenutelné pleso Avrig (2007 m. n. m.), které se pod námi rozkládalo jako na dlani. Další trasa už šla po příjemně kamenité cestičce v trávě velmi rychle: Vystoupat na Vf. Budislavu (2343 m. n. m.) a odtud sestoupit do sedla Sedlo Rosiilor (2159 m. n. m.), známé též z minulého přechodu jako sedlo s oslíkem „Flastříkem“ (Dan tady onehdá zalepil jednomu oslíkovi poranění na zádech náplastí :-). Dále traverzem pod vrcholy Vf. Capul Surului (2274 m. n. m.) a Vf. Surul (2283 m. n. m.), až do sedla Surului (2113 m. n. m.).
Pohled z vrcholu Vf. Budislavu (2343 m. n. m.) na sedlo Rosiilor (2159 m. n. m.)
Měli jsme dobrý čas (bylo kolem půl jedné) a tak jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že by bylo možné sestoupit z hor ještě dnes, utábořit se poblíž Turnu Rosu a zítra jít na ranní vlak v 6:43, se kterým jsem i počítal v původním plánu, tedy bez využití rezervního dne. Všem se tato myšlenka zamlouvala.
Pokračovali jsme do sedla La Apa Cumpanita (1807 m. n. m.), dále přes vrchol Vf. Tatarul (1890 m. n. m.), až na poslední (respektive první) významný vrchol pohoří Vf. Chica Fedelesului (1820 m. n. m.). Tady jsme před lety potkali našeho prvního baču na horách vůbec, později pojmenovaného jako „Anděl“. I teď na tomto místě bylo stádo ovcí, ale bačovi jsme tentokrát jenom zpovzdálí zamávali.
V pozadí Vf. Chica Fedelesului (1820 m. n. m.)
Jelikož bylo pořád ještě relativně brzy (kolem půl třetí), přišla na přetřes ještě odvážnější aktualizace plánu. Sestoupit z hor tak, abychom stihli ještě odpolední vlak v 18:46 do Sibiu. Na této variantě jsme se shodli, nikomu se už vlastně moc nechtělo tábořit někde v podhůří poblíž civilizace. Přidali jsme tedy do kroku. Zbývalo ale pokořit docela velké převýšení, protože Turnu Rosu leží v nadmořské výšce cca 380 m. n. m. a nyní jsme se nacházeli v nějakých 1800 m. n. m., tedy zdolat převýšení nějakých cca 1400 m.
Martin nemá rád sestupy 😉
Sestoupili jsme do sedla Corbului (1568 m. n. m.), poslední části otevřeného hřebene a pak už jsme se ponořili do lesů a jeho klikatých, ne příliš pohodlných, strmých cest. Sestup byl tedy spíše útrpnou záležitostí, hlavně na kolena. Obzvláště Martin si na tohle rád stěžuje 😉 a ani tady tomu nebylo jinak. Nutno podotknout, že značná část byla po rozryté cestě s většími kameny (pravděpodobně práce dřevařů a jejich traktorů), po kterých jsme neustále klopýtali a s námahou brzdili své těžké batohy na zádech. Vojtovi se zase stala taková jiná nemilá věc, při sestupu mu totálně zalehlo v uších a nebyl s to se toho zbavit. Poslední a asi nejstrmější sestup byl lesní udusanou cestou, která ústila u potoka na dně údolí a zároveň na pevné, štěrkové cestě, kterou jsem si dobře pamatoval z předcházející výpravy. Bylo půl páté, ukazatel hlásal Turnu Rosu 5km, takže jsme měli cca hodinovou rezervu na vlak po šesté hodině.
Nový Monastýr poblíž Turnu Rosu
O kilometr dále jsme minuli zdejší monastýr, který už ani zdaleka nepřipomínal to, co jsem si pamatoval z minula. Na místě malého kostelíku (nebo možná v jeho sousedství) od posledně vyrostl velký, několikavěžový, mohutný kostel, schovaný za zděnou branou, stavěnou v podobné duchu. Dovnitř jsme ani nešli, jednak to nevypadalo moc přístupně a pak nás taky trochu tlačil čas.
Do Turnu Rosu jsme doklopýtali v půl šesté. Únava v kolenou a chodidlech po náročném sestupu o sobě dávala vědět, naštěstí zbývaly už jen poslední kilometry na vlak. Nejprve nás ale čekal průchod této podhorské vesničky, ve které jsme si mohli prohlédnout spoustu zajímavých zákoutí. Asi nejkurióznějším úkazem byl klasický přechod pro chodce, umístěný do jedné z postranních uliček a navíc z obou stran označený patřičnou cedulí!
Přechod pro chodce v Turnu Rosu
Na nádraží jsme dorazili před šestou hodinou, kde jsme si nejprve obstarali jízdenky do Sibiu a navíc pak ještě přímo na perónu stihli uvařit poslední večeři. Sníst jsme jí už tedy nestihli, takže přišla na řadu až ve vlaku :-). Musím říct, že tento tedy předčil naše očekávání, neboť byl opravdu moderní, žádný pojízdný kontejner, na který jsem byl na takovýchto zapadlých tratí zvyklý. Jediná vada na kráse byla popraskaná okna, pravděpodobně od hozených kamenů.
Do Sibiu jsme dojeli v 19:17 a v 19:40 navázali dalším spojem do Alba Iulie. Tam už jsme se trošku mačkali a tříhodinová cesta tak nebyla úplně pohodlná. Krom toho, co se čistoty týče, jsme po týdnu na horách nebyli úplně v kondici, a ani Martinova včerejší koupel v Avrigu to příliš nezachraňovala ;-). Zvláštní jak člověk, když se vrátí do civilizace, začne vnímat různé odéry jinak, než když je na horách :-). Do Alba Iulie jsme dorazili kolem tři čtvrtě na jedenáct a do dalšího spoje v 1:24 tedy zbývaly necelé tři hodiny. Ty jsme využili k uvaření druhé večeře ve formě instantní polévky a hlavně(!) pudinku „Sladký moment“.
Kompletní fotogalerie z tohoto dne:
