Den první, 1. září 2014 (pondělí)
Budapešť, Brašov, Zarnesti
Noční jízda do Budapeště se ukázala dobrou volbou. V celku jsme si odpočinuli, necelá polovina cesty byla za námi a ani jsme se nestačili začít nudit. Navazující spoj IC 373 Transsylvania odjíždějící z Keleti v 9:10 jsme stihli zhruba s dvacetiminutovou rezervou a čekala nás celodenní jízda do Rumunského Brašova. Počasí přálo – nebylo žádné vedro, což ve vlaku, kde se nedají otevírat okna a na klimatizacích se obvykle šetří, člověk jedině ocení. Dojezd do Brašova měl být podle jízdního řádu po půl jedenácté večer, což se nám s drobným, asi dvacetiminutovým zpožděním, podařilo.
Přepravu do nedalekého Zarnesti jsme konkrétně vymyšlenou neměli. Jediné, co jsem si předem dle Google street view ověřil, bylo stanoviště taxíků sídlící hned před nádražní budovou. Nejprve jsme ale zamířili do nádražní haly, kde jsme k naší radosti objevili světelnou tabuli hlásající odjezd osobního vlaku do Zarnesti, a to za nějakých pět minut, tedy někdy kolem jedenácté hodiny. Ještě že nás dřív neodchytnul nějaký ziskuchtivý taxikář! 🙂 Vyběhli jsme z haly zpět na avizovaný peron, kde náš vlak opravdu stál. U prvního vagónu byla průvodčí, a když jsme se u ní ubezpečili, že vlak do Zarnesti skutečně jede, odkázala nás dovnitř, že jízdenky, které jsme pochopitelně neměli, nám prodá až posléze. Vlak se vzápětí rozjel a průvodčí nás zkasírovala hned na chodbičce. Cenu jsme dostali opravdu krásnou, dohromady 16Lei (tedy 4Lei (cca 24 kč) / osobu). Kilometráž na lístcích tedy úplně neseděla, namísto skutečných 30km jsme měli uvedených pouze 15km a i název cílové stanice byl zcela jiný. Nicméně to nám vzhledem k celkové nižší ceně nikterak nevadilo.
Průvodčí nás z chodbičky odkázala do nejbližšího kupé, což se ukázalo být první třídou. Tato se vyznačovala „vylepšenými“ sedačkami, nicméně skoro raději bych se přesunul na klasické kožené do druhé třídy, neboť jejich kvalita se nápadně podobala křeslům, která jsou tu a tam vidět odložená u kontejnerů, jejichž majitel usoudil, že po třiceti letech každodenního používání jsou zralá tak akorát na vyhození. Společně s námi v „luxusní“ první třídě cestovalo ještě několik Rumunů. Po chvíli se s námi dala do řeči jedna holka sedící naproti nám. Nejprve proběhly takové ty klasické dotazy, odkud jsme, kam jedeme, co máme v plánu atp. a pak jsme se dozvěděli, že jede z Brašova domů, do Zarnesti (pravděpodobně po nějaké nedělní večerní zábavě), ale jinak že v Brašově i pracuje, stejně jako většina obyvatel Zarnesti. Ptali jsme se jí kolik má Zarnesti obyvatel, ale to nevěděla :-). My sami jsme odhadovali tak kolem třech tisíc. Vojta si pak chtěl trochu rozšířit své jazykové obzory a tak jsme se dozvěděli, že fráze „dnes bude krásný den“ se řekne [če sí minunáta!], psáno „ce zi minunata“ (jak jsem si po návratu vyhledal na internetu :-). Tato věta se pro následující týden stala jakousi mantrou přivolávající dobré počasí :-). Vojta na oplátku slečnu naučil své oblíbené „hochu, hochu!“, což mělo neskrývaný úspěch. 😀
Pomník v Zarnesti
Někdy před půlnocí jsme dorazili do Zarnesti. Společně s námi vystoupila naše známá z vlaku a ukázala cestu, kterou jsme sice tušili, ale přesto za její radu pěkně poděkovali. Vydali jsme se nočními a liduprázdnými ulicemi městečka. Prošli jsme ho vcelku rychle, jediné kde jsme se zastavili, bylo malé náměstíčko, či spíše větší křižovatka s kruhovým objezdem, uprostřed které stál pomník místním padlým hrdinům z Rusko-Turecké války (1877 – 1878) a z první a druhé světové ve formě sochy vojáka s puškou. Odtud už jsme zamířili postranní uličkou směrem k horám. Ta se postupně ze slušné asfaltky změnila na prašnou, štěrkovou cestu, a když jsme po ní došli dostatečně daleko za hranice obce, sešli jsme z ní na sousedící louku, kde jsme konečně našli vhodné místo pro dnešní tábořiště. Den to byl velmi dlouhý, ale za čtyřiadvacet hodin od nástupu do vlaku v Praze, po nástupní místo na úpatí hor, to byl velice slušný čas!