Den druhý, 2. září 2014 (úterý)
Chatová oblast kolem národního parku Piatra Craiului, první výstup na hřeben
Trasa prvního dne na horách
Vzhledem k tomu, že jsme šli spát až někdy kolem půl jedné ráno (českého času, místního to bylo půl druhé), nijak jsme s ranním vstáváním nespěchali. Budil nás ale občasný hluk projíždějících aut, a to po prašné, štěrkové cestě, po které jsme včera přišli i my. Mezi nimi bylo také dost velkých nákladních aut, patřící dřevařům, evidentně vyjížděli na svou každodenní těžbu.
Prapodivná budova nedaleko našeho tábořiště
Na cestu jsme vyrazili až kolem půl jedenácté. Čekal nás celodenní pochod chatovou oblastí v podhůří národního parku Piatra Craiului, který je tvořen jedním výrazným horským masivem. Tento sice bezprostředně sousedí Fagarašem, ale není s ním spojený přímým hřebenem. Nejprve jsem při plánování uvažoval jeho přechod, ale vzhledem k tomu, že bychom museli vystoupat do 2200 m. n. m. (z cca 700 m. n. m.) a poté na druhé straně opět výrazně sestoupit (tedy už „jen“ do nějakých 1450 m. n. m.), což by nám odhadem zabralo den navíc, zvolili jsme nakonec variantu obchvatu údolím po jeho severním úpatí.
Vymetená obloha, sluníčko a příjemné letní teploty dávaly tušit pěkný den. Štěrková cesta pokračovala kolem dalších domků, penzionů, chat a osad. Za zmínku stojí několik staveb, které by se daly popsat jako „zelené iglú“ o průměru cca 10m s kulatými okny po všech stranách, vzdáleně připomínající ty z hvězdných válek na planetě Tatooine, ale v poněkud větším formátu :-). O jejich významu by se dalo spekulovat, možná sloužily jako sýpky, vzhledem k tomu, že celé stavení vzdáleně připomínalo jakousi farmu. Další stavba, co stojí za zmínku, byla dřevěná, ručně vyřezávaná kaplička, stojící naproti dětskému táboru, do kterého vedla rovněž velmi zdařile vyřezaná dřevěná brána. O zručnosti řezbáře lépe vypoví fotky.
Obědová pauza poblíž cabany Plaiul Foii
Během dopoledne jsme obkroužili horský masiv národního parku Piatra Craiului a kolem jedné hodiny dorazili do turistické oblasti cabany Plaiul Foii, na kterou vedly směrovky už od Zarnesti a i v mapách byla uváděna jako hlavní turistické místo ve zdejším podhůří. Na místě se nacházel menší kemp a kolem několik budov – nově postavených, či zrekonstruovaných penzionů. Samotná cabana Plaiul Foii byl asi třípatrový, nikterak zajímavý hotel „Harrachovského typu“. Turistů zde bylo poskrovnu, žádný nátřask, což nám samozřejmě vyhovovalo. Zdálo se, že veškeré turistické osazenstvo je složeno výhradně z Rumunů, kteří si do horského kempu, či penzionu zajeli užít poslední zbytky léta. Žádného cestovatele na těžko jsme prozatím nepotkali. Na druhé straně této osady jsme našli další vyřezávaný kříž, místo pro obědovou pauzu jako stvořené. Na tomto místě jsme se rozhodovali, kudy jít dál. Jedna varianta byla pokračovat na jih a vyšplhat se do sedla, do kterého bychom pravděpodobně spadli, kdybychom se masiv národního parku Piatra Craiului rozhodli přelézt. Další variantou bylo pokračovat po cestě na severozápad, kam ostatně i směrovky „na Fagaraš“ v tomto místě ukazovaly. Vzhledem k tomu, že jsme stále ještě nebyli na turistické mapě Fagaraše a šli pouze podle satelitního pohledu vytisknutého z Google map :-), rozhodli jsme se věřit místním ukazatelům a pokračovat severozápadním směrem.
Zpětný pohled na masiv národního parku Piatra Craiului
Štěrková cesta se nadále vinula proti proudu potoka Barsa, skrz zalesněné údolí ležící severně od hlavního Fagarašského hřebene. V protisměru nás minulo jedno nákladní auto, plné čerstvě poražených stromů, dřevaři se tedy opravdu činili. Potkali jsme několik míst uzpůsobených k táboření, tu a tam byla na některých z nich dvojice opalujících se Rumunů, nicméně platilo, že čím hlouběji do hor, tím méně turistů – výletníků. Také jsme zde potkali první dvojici, která šla na těžko. Byli to (opět) Rumuni a ti akorát svůj fagarašský přechod končili. Počasí prý měli skvělé, tak snad ještě vydrží i nám.
Cabana Rudarita
O kus dále se údolí rozdělovalo. Údolí táhnoucí se na sever, odkud přitékal potok Barsa, jsme opustili a pustili se tím druhým přímo na západ. Vedle této křižovatky byla poslední turistická cabana, s názvem Rudarita. Tu jsme pochopitelně ihned přejmenovali na „Rudou Rita“ :-). Chata se zdála turisty opuštěná, nicméně když jsme u sousedícího pramene nabírali vodu, ukázal se tu akorát jeden člověk s přísným pohledem „co že to tu děláme“, kterého jsme odhadovali na správce objektu a jeden pes, který si u nás líně lehnul a tvářil se navýsost znuděně.
Pod Martinem nevydržel jeden postarší pařez 😉
Pokračovali jsme stále se zužujícím údolím na západ a pozorně sledovali značku, která nás měla v pravý čas odvést nahoru na hřeben. Odbočku jsme nepřehlédli a zhruba po dvou kilometrech od Rudé Rity jsme se přehoupli přes potůček a začali se škrábat lesem vzhůru. Nastoupali jsme asi 250 výškových metrů a ocitli se tak konečně na „pravém“ začátku fagarašského hřebene.
Naše dnešní tábořiště
Byli jsme po dlouhém dni už docela unavení, takže jsme se na tomto úzkém, zalesněném hřebínku kolem půl sedmé utábořili. Kolem vedla rozrytá dřevařská cesta, ale my jsme byli trochu bokem, tak jsme doufali, že nebudeme muset kvůli případnému průjezdu traktoru, který opodál romanticky bafal, stany náhle posouvat. Následná večeře ve formě rýže s masovou konzervou přišla opravdu vhod (také jsme o ní poslední hodinu pochodu velmi intenzivně hovořili :-), což se nedá říct o malých muškách, které se na nás s nastupujícím večerem sesypaly a neskutečně se rozštípaly. Bohužel jsem se dostatečně obléknul až příliš pozdě a navíc bláhově nechal odhalený obličej, což způsobilo, že jsem celý nadcházející týden prožil s neskutečně poštípaným čelem a až překvapivě dlouho trvajícím účinkem svědění :-).
Kompletní fotogalerie z tohoto dne:
