Den třetí, 3. září 2014 (středa)
Výstup na první otevřené hřebeny a první dvoutisícovky
Ranní obloha už neslibovala tak slunný den jako včera, ale i tak skrz mraky sem tam vykouklo sluníčko. Z našeho zalesněného hřebínku jsme se vykopali celkem rozumně, už kolem deváté hodiny a jali se sestupovat do sedla Lerescului (cca 1400 m. n. m.), ve kterém jsme měli dle plánu tábořit původně. Cesta se nám chvílemi ztrácela ve vysoké trávě, ale nakonec jsme se úspěšně do avizovaného sedla dostali. Vhodného místa k postavení stanů tady moc nebylo, dobře tedy, že jsme včera zůstali tam, kde jsme zůstali. Při pohledu nazpět jsme si mohli lépe prohlédnout místo, kde jsme tábořili. Tento kopec byl z podstatné části vykácený, protkaný sítí dřevařských cest a i teď jsme slyšeli jejich autory, jak kdesi za hřebenem pokračují ve své odlesňovací práci.
Ze sedla nás čekal táhlý výstup posledním smrkovým lesíkem na první holý vrchol Vf. Comisul (1883 m. n. m.). Cestou jsme potkali tři domorodce (dřevaře/borůvkáře/pastevce), kteří na nás ihned začali pokřikovat něco ve smyslu „Amigos, cigarete!?“. Na jejich vřelý pozdrav jsme odpověděli patřičným pokynutím a pokračovali v cestě.
Kousek pod vrcholem Vf. Comisul (1883 m. n. m.) jsme narazili na ukazatel, který hlásal „pramen vody 300 m.“, a to cestičkou na sever. Vzhledem k tomu, že se naše zásoby tenčily, rozhodli jsme se tuto možnost využít. Dali jsme dohromady prázdné petflašky a s Martinem ve dvou vyrazili k prameni. Ten jsme opravdu po několika stech metrech objevili, a to přímo na cestě ve formě malé studánky. Nebyl nijak vydatný, tak nám chvíli trvalo, než jsme do plného stavu všechny láhve doplnili.
Po návratu, řádně odpočatí, jsme pokračovali vzhůru. Ten odpočinek byl potřeba, nutno podotknout, že Vojta se potýkal s nemocí, takže mu nebylo úplně nejlíp. Nicméně co chybělo do zdraví, to nahrazovalo zapálení pro věc.
Jen co jsme se přehoupli přes Vf. Comisul (1883 m. n. m.), spatřili jsme první útulnu. Trošku mě překvapilo její provedení, vypadala totiž jako rozpůlený fotbalový míč. Jednoduchá „iglů“ stavba se skládala z barevných trojúhelníkových dlaždic, přičemž jedna se dala otevřít a použít jako vchodové dveře. Její stáří se dalo odhadnout jenom těžko, sestavení se nezdálo příliš bytelné, a tak i životnost bude pravděpodobně jen několik zim. Uvnitř byly na zemi velké plastové bloky, na kterých by se dalo jakž takž bivakovat. Celé to působilo spíše opravdu nouzovým dojmem, než plnohodnotnou horskou útulnou.
Od útulny následoval výstup na naši první dvoutisícovku Vf. Lutele (2176 m. n. m.) a z ní pak na další (dnešní nejvyšší) vrchol Vf. Berevoescu Mare (2300 m. n. m.). Ten jsme tedy nepřelezli, jen obešli z jihu traverzem, cca 100 m. pod vrcholem. Tady jsme opodál na jih spatřili další útulnu, tentokrát to vypadalo na jednolitou plechovou boudu, podobnou těm, které jsem si pamatoval z minulého přechodu Fagaraše. Na táboření ale bylo ještě moc brzy (asi tak po třetí hodině), takže jsme pokračovali dál. Původně jsme měli v plánu dojít až do sedla Zarnei, ale to už bylo zase moc daleko, takže po příjemně schůdné, travnaté hřebenovce přes již nižší vrchol Vf. P. Popii (2229 m. n. m.) a sedlo Vadului (2182 m. n. m.) jsme sestoupili do našeho dnešního cílového místa, sedla Ludisor (cca 2150 m. n. m.).
Toto místo bylo jakousi křižovatkou, z jihu totiž přicházel hřeben ze sousedního pohoří Iezer – Papusa. Také se zde nacházela útulna, opět ve formě fotbalového míče. Utábořili jsme se hned vedle ní a využili její přístřeší pro uvaření večeře, začal se totiž trochu zvedat vítr a tak pevné závětří přišlo vhod. Její interiér se podobal té první, kterou jsme dnes viděli, tedy velké pastové bloky ve tvaru trojúhelníků, které byly složené do nepříliš pohodlného „letiště“, na kterém se dalo bivakovat. Večeře, podobně jako ta včerejší, opravdu bodla. Po špagetách s boloňskou omáčkou se Vojta opět dorazil jedním instantním „Dobrým hostincem“, se kterým jsme mu tedy samozřejmě všichni alespoň trochu pomohli ;-).
S pokročilým večerem začal zpočátku mírnější vítr nabírat na síle. Došlo to až do stádia, kdy u stanu, ve kterém přebývali Martin s Jardou, pod náporem větru praskla jedna z nosných tyčí. Kluci se po chvíli laborování rozhodli stan zbořit a noc přečkat v útulně. Nutno podotknout, že stan měli zapůjčený od kamarádů a asi to nebyla nejšťastnější volba. Laminátové tyče do silnějšího větru opravdu nejsou příliš vhodné. Můj Pinguin Vega Extreme s duralovými tyčkami držel dobře, jen se nám při větších poryvech tak trochu pokládal na obličej. Vlastně to bylo po osmi letech, co ho mám, první větší test odolnosti. Byl jsem rád, že uspěl.
Kompletní fotogalerie z tohoto dne: