Rumunsko 2014: Fagaraš

Den čtvrtý, 4. září 2014 (čtvrtek)

Přechod další části hlavní Fagarašské hřebenovky

I když v noci celkem vydatně pršelo, oblohu to nikterak nevyčistilo. Mraky se válely po okolních horách, ale tu a tam mezi nimi na chvíli prosvitlo slunce. Jarda s Martinem nám ve zkratce vylíčili poněkud krušnější noc ve formě netěsnícího, prosakujícího stropu a nepříjemné zimy, jelikož vnitřek profukující útulny opravdu nešlo přirozeně vyhřát. Tentokrát jsme si dali se vstáváním načas a na cestu tak vyrazili až po desáté hodině. Akorát ve chvíli, kdy jsme opouštěli naše tábořiště, tak se nad námi vyloupla čtveřice turistů. Šli stejným směrem jako my, pravděpodobně spali jen kousek za námi, možná právě v útulně, kterou jsme předcházející den míjeli v odpoledních hodinách. Ani nevím, co to bylo za národnost, jen jsme si na dálku zamávali na pozdrav a zatímco my opouštěli sedlo, oni naopak zamířili do „naší“ útulny, nejspíš kvůli prohlídce.

Přímo ze sedla nás nejprve čekal výstup na sousedící Vf. Ludisoru (2302 m. n. m.). Když jsme se vyškrábali na jeho vrchol, opřel se do nás pořádný, studený vítr. Mrak, do kterého jsme tam vstoupili, se rychle přeléval z jednoho konce na druhý, a tak jsme se tam dlouho nezdrželi a na druhé straně raději hned sestoupili pod vrchol, do závětří.

 

 

Další cesta byl příjemný traverz těsně pod hřebenem, a to až k dalšímu vrcholu Vf Zarnei (2223 m. n. m.). Než jsme k němu došli, vylezlo se zpoza jeho vrcholu ovčí stádo. Nebylo nikterak veliké, ale štrádovalo si to po cestě přímo proti nám. Rozhodli jsme se tedy vylézt trochu výš nad cestu, abychom se nedostali do zbytečného kontaktu se psí smečkou, která ovečky bedlivě hlídala. Sedli jsme si do trávy, zamávali třem procházejícím bačům a chvíli celou tu scénu seshora pozorovali.

 

Následoval sestup do sedla Zarnei (1923 m. n. m.), tedy místa, kde jsme původně chtěli tábořit. Bylo po dvanácté hodině, takže od našeho skutečného tábořiště v sedle Ludisor (cca 2150 m. n. m.) to bylo asi tak hodinu a půl čisté chůze. Asi bychom sem včera došli, ale až tak kolem sedmé hodiny, což nebylo vzhledem ke zkracujícím se zářiovým dnům nikterak žádoucí.

 

 

Už na dálku jsme v sedle spatřili dvě útulny. První byla ve tvaru oblíbeného kopačáku a druhou jsme na tu dálku prozatím nerozpoznávali. Když jsme se dostali blíže, kopačák se ukázal být pouze rozpadlým torzem své původní podoby. Oproti tomu druhá, která stála na druhém konci opravdu širokého sedla, ta už stála za to. V podstatě se jednalo o malý domek, možná bych se i nebál použít slovo „útulný“ (tedy alespoň na místní poměry). Nebyl nikterak veliký, ale uvnitř bylo čisto a ke spaní zde sloužila široká, dřevotřísková palanda. Za zmínku ještě stojí krásně provedené „Brano“, které opravdu zavíralo samo :-), a to ve formě válcovitého závaží a zdvojené kladky (více napoví fotka).

Ze sedla Zarnei (1923 m. n. m.) jsme museli znovu vystoupat do vyšších poloh, konkrétně na vrchol Vf. Leaota (2312 m. n. m.), kde jsme potkali (jak jinak 🙂 skupinku Čechů, tak jsme si vzájemně vyměnili informace o útulnách, které nás očekávají. Dozvěděli jsme se o pěkné útulně, která nebyla v mapě označená, a to v sedle Fareastra Mica a Sambatei (2191 m. n. m.). Dle původního rozvržení trasy jsme dnes měli skončit až v sedle Portita Vistei (2310 m. n. m.), tedy pod nejvyšší horou pohoří Vf. Moldaveanu (2544 m. n. m.), ale vzhledem k tomu, že jsme se pohybovali už trochu za plánem, museli jsme najít pro dnešní tábořiště o něco bližší alternativu.

Další hřebenovkou jsme vystoupali na Vf. La Fundul Bandei (2454 m. n. m.), kde se nám otevřel krásný výhled do hlubokého údolí na západ a mohli jsme si tak prohlédnout zbytek naší dnešní trasy. Následovala moc pěkná hřebenovka směřující pod impozantní pyramidový vrchol Vf Urlea (2473 m. n. m.), byla velmi úzká a ostrá, nicméně prozatím travnatá. Další trasa vedla traverzem pod vrcholy Vf. Lui Mogos (2398 m. n. m.), Vf. La Cheia Bandei (2383 m. n. m.) a Vf. Coltul Balateni (2286 m. n. m.), odkud jsme sestoupili do malého sedla Fareastra Mare a Sambatei (2188 m. n. m.). Toto sedlo bylo moc pěkné, k romantickému táboření jako stvořené, ale nebyla zde útulna a kluci to nechtěli s poškozeným stanem riskovat. Pravda, že zrovna tady by se dal očekávat docela silný noční vítr. Zbývalo tedy přehoupnout se přes poslední dnešní vrchol Vf. Slaninei (2268 m. n. m.) a sestoupit do sedla Fareastra Mica a Sambatei (2191 m. n. m.), kde nám Češi poradili dobrou, neznačenou útulnu.

Opravdu jsme jí tam objevili a tato se prozatím nedala s ničím, co jsme tu doposud spatřili, srovnávat. Byla to velká plechová bouda, s půdorysem o rozměrech cca 5 x 5 metrů. Uvnitř bylo několik kovových paland z mřížové síťoviny a zhruba na polovině z nich ležely polystyrénové desky. Napočítali jsme 18 míst na postelích a samozřejmě spousta místa na zemi, i když tam už by to tak pohodlné nebylo vzhledem ke studené kovové podlaze, pod kterou profukovalo. Celá bouda totiž stála z části na sloupech. Kromě paland se v útulně se hned pod oknem nacházel malý stoleček se dvěma stoličkami, vše dobře připevněné k podlaze, aby se nic nedalo nikam odnést. No a hned vedle dveří byla dokonce elektrická přípojka na 5V (kulatý konektor do autozásuvky), kabel vedl kamsi vzhůru, pravděpodobně na k nějakému solárnímu panelu na střeše, Ani jsme neuvažovali, že bychom toto přístřeší nevyužili. Obzvláště stále nemocný Vojta se hned natáhnul a prakticky okamžitě usnul. Bylo po šesté hodině a tak jsme ještě chvíli sledovali, zda čtveřice turistů, která nás ráno dohnala a kterou jsme přes den párkrát zahlédli v dálce, asi tak tři čtvrtě hodinu za námi, taktéž dorazí na stejné místo, ale nestalo se tak, pravděpodobně skončili o sedlo zpátky. Zůstali jsme tedy sami, což nám jedině vyhovovalo. Jo a musím samozřejmě dodat, že večeře opět bodla! Tentokrát tortelínová. 🙂

Kompletní fotogalerie z tohoto dne: