Den pátý, 5. září 2014 (pátek)
Nejvyšší vrchol Moldaveanu
Noc proběhla klidně, jen vítr se z večera trochu opíral do útulny a při určité síle větru okno nepříjemně hvízdalo. Ranní počasí bylo podobné tomu včerejšímu, tedy nízké mraky s občasným slunečným oknem.
Bača přichází k útulně
Během snídaně a balení se zpoza kopce vylouplo stádo ovcí a bača neomylně zamířil naším směrem. Vešel do útulny, pozdravil, posadil se na mou postel a zapálil si cigaretu. Byl to postarší bača typického zdejšího vzhledu, tedy něco mezi 45 – 70 lety. Pochopitelně proběhla tradiční „konverzace“ odkud a kam jdeme a poté se zeptal na cigaretu. Jednu jsem mu dal, nutno podotknout, že byla archivní (jestli se tedy v případě cigaret dá o nějaké archivaci mluvit :-). Měl jsem s sebou dvě krabičky Red & White, ještě zbytek z naší první fagarašské výpravy před devíti lety. Lenka tehdy nakoupila celý karton a já z něj od té doby „žiju“ (díky, Lenko! :-). Bača si ji v klidu vykouřil, pak sáhnul do kapsy, vyndal deseti Lei bankovku a naznačil, že by si tu krabičku koupil. Nutno podotknout, že krabička byla plná tak ze dvou třetin a lehce opotřebeného vzhledu. Přišlo mi to trochu komické, obzvláště když na krabičce byla nálepka: „Nová cena: 31 Kč“ a on mi nabízel 10 Lei, což při aktuálním kurzu bylo kolem 62Kč. Bankovku jsem odmítnul a krabičku mu dal. S podivem na mě upřel pohled a pak několikrát poděkoval. Nevím, jestli to byl dobrý skutek, anebo spíš danajský dar :-).
Trasa čtvrtého dne na horách
Během balení jsme pak s bačou sem tam prohodili nějakou tu zdvořilostní frázi, ono taky co jinak, když na vás celou dobu kouká a pokuřuje. Komické bylo – jak jsou na sebe bačové zvyklí po širých kopcích pořvávat, aby se vůbec slyšeli – tak on na nás podobně pořvával i uvnitř útulny. Vždycky když nám chtěl něco sdělit, tak nejprve upoutal pozornost hlasitým „héé!“ a pak pokračoval plynulou Rumunštinou. Napadlo mě zeptat se ho na počasí, jestli třeba ze zkušenosti netuší, jak by se mohlo vyvíjet. Po několika nechápavých pohledech mu to sepnulo, udělal svoje oblíbené „héé“, sáhnul do kapsy kabátu a vytáhnul malé rádio, které se vzápětí pokusil naladit. Nevím, jestli se mu to nakonec podařilo, v tom praskání jsem toho moc nerozpoznal. Něco nám pak sdělil, ale jestli to byla předpověď počasí, to jsme se mohli jenom domnívat.
Před odchodem jsme ještě s Martinem zašli pro vodu k nedalekému pramínku, který nám bača taktéž ochotně ukázal. Psí smečka, která poslušně čekala na svého pána před vchodem do útulny, si nás změřila pohledem, ale beze slova nás pustili. Když jsme se pak vraceli se zásobami vody zpět, už tak vstřícní nebyli. Rozštěkali se a vyrazili na nás, ale bača hned vylítnul z útulny a rázným zahalekáním je zase odvolal. Konečně jsme měli sbaleno, tak jsme se s bačou rozloučili a nějak po deváté hodině vyrazili na další cestu.
Ovečky přicházejí od Vf. Galbenele (2456 m. n. m.)
Pro dnešek nás čekalo zdolat nejvyšší fagarašský vrchol Vf. Moldaveanu (2544 m. n. m). Včera už jsme ho spatřili na obzoru v závěru naší trasy, je to relativně nenápadný dvojvrchol. Nejdřív jsme ale museli přímo ze sedla vystoupat na Vf. Galasescu Mic (2433 m. n. m.), dále traverzem na sousední vrchol Vf. Galasescu Mare (2470 m. n. m.), za kterým se otevřela moc pěkná kotlina s plesem E. Valea Rea (cca 2150 m. n. m.). Na ostrém hřebínku, přes který jsme se měli dostat pod další vrchol Vf. Galbenele (2456 m. n. m.), se právě přesunovalo další stádo ovcí. Využili jsme to pro tolik potřebnou pauzu, usedli kousek nad cestu a počkali, než se celé stádo přežene. Tentokrát ovečky neprošli jenom pod námi, ale i nad námi, takže jsme se na chvíli stali jejich součástí. Bylo komické sledovat, jak se k nám klidně pasoucí ovce přiblížili na vzdálenost jen několika metrů, pak si všimli cizích vetřelců, lehce zpanikařili a volili rychlý ústup, buďto spodem, nebo horem. Prošlo také několik psů, z nichž jeden, takový velký, chundelatý „Maxipes Fík“, si sednul na malou plošinku pod námi a upřeně sledoval každý náš pohyb, než se celé stádo dostalo do bezpečí.
Vf. Moldaveanu (2544 m. n. m) v mlze
Kousek za Vf. Galbenele (2456 m. n. m.) nás zastihl první déšť. Nebyl nikterak silný, ale pláštěnky jsme pro jistotu nasadili. Blížili jsme se východní stěně masivu Vf. Moldaveanu (2544 m. n. m.), ale výhled nám zakrýval mrak. Při sestupu do sedla Portita Vistei (2310 m. n. m.) ale mrak ustoupil, a tak jsme si mohli nejvyšší horu Rumunska prohlédnout v celé její kráse.
Sedlo Portita Vistei (2310 m. n. m.)
V sedle Portita Vistei (2310 m. n. m.) se nacházela další útulna, opět v celku sympatický domeček. Když jsme do ní nahlédli, byla obsazena skupinkou 4 (pravděpodobně) Poláků. Na pozdrav sotva odpověděli, tak jsme se zase na prahu otočili a plánovaný oběd jsme si šli sníst na sousedící propadlou plošinu, která poskytovala alespoň přiměřené závětří. Tam jsme potkali dvě holky, pravděpodobně Němky, ty už byly vstřícnější. Oběd tentokrát bodnul, celý den bylo dost chladno a ten déšť, který už naštěstí skončil, taky moc nepřidal. Při jídle se všem vrátila pozitivní nálada (ne že bychom jí snad někdy ztratili ;-), dokonce i sluníčko trochu vykouklo.
Stoupáme na Vf. Vistea Mare (2527 m. n. m.)
S nově načerpanou silou jsme vyrazili vzhůru, a to na první, nižší vrchol masivu Moldaveanu s názvem Vf. Vistea Mare (2527 m. n. m.). Při výstupu jsme potkali ještě jednu dvojici, která šla proti nám. Šli na lehko bez batohů, evidentně si jen chtěli vyšlápnout nejvyšší horu. Odtud tedy začíná nejrušnější část Fagaraše. Trošku škoda, že nám vyšla právě na víkend a tudíž byla větší pravděpodobnost vyšší koncentrace výletníků. Možná jsme to mohli promyslet lépe a vyrazit tak, aby právě tato část vyšla spíš na všední dny.
Na vrcholu Vf. Moldaveanu (2544 m. n. m)
Na vrcholu Vf. Vistea Mare (2527 m. n. m.) se nám otevřel krásný pohled na západ a na vrcholky hor, které byly na naší trase během následujících dní. Nejprve nás ale čekala krátká odbočka na nejvyšší horu Fagaraše a zároveň celého Rumunska vůbec – Vf. Moldaveanu (2544 m. n. m). Na ní jsme se dostali po úzkém, cca 400m dlouhém hřebenu vedoucí směrem na jih. Proběhlo nezbytné fotografování, během kterého se tu objevily i naše dvě známé Němky z obědové pauzy. Šly pouze na lehko, batohy nechaly na předešlém vrcholu.
V pozadí Vf. Corabia (2406 m. n. m.)
Blížila se půl třetí a nám zbývalo dostat se do našeho dnešního tábořiště, které jsme naplánovali poblíž plesa Podragu (cca 2070 m. n. m.). Znamenalo to asi dvouhodinový traverz pod vrcholy Vf. Ucisoara (2418 m. n. m.), Vf. Ucisoara Mare (2434 m. n. m.), Vf. Corabia (2406 m. n. m.) a Vf. Tarata (2414 m. n. m.), až do sedla Podragului (2307 m. n. m.), odkud už byla vidět turistická chata Cabana Podragu (2136 m. n. m.). Odtud pak už jenom sestoupit dolů.
Dlaha z kolíků na zlomenou tyč stanu
Až k chatě se nám nechtělo, ta ležela zbytečně nízko. Na dálku jsme si tedy vyhlídli několik výše položených míst, na kterých by se mohlo dát tábořit. Při sestupu ze sedla do údolí jsme spatřili několik porůznu rozesetých stanů. Vhodných míst moc nebylo, ale nakonec jsme dvě našli, utábořili se a začali vymýšlet, jak opravit poškozený stan. Byl sice použitelný, ale sám o sobě se zlomenou tyčí nedržel správný tvar a ve větším větru by pravděpodobně nevydržel. Nakonec to vyřešila dlaha sestavená z nadbytečných kolíků mého stanu a jedné šňůrky. Dílo bylo hotové asi za půl hodiny a tvářilo se bytelně.
Opravujeme zlomenou tyč stanu
Po setmění se nahoře v sedle objevilo několik světel. Jakási skupina opozdilců začala klopýtat po strmém, kamenitém svahu dolů k nám a doprovázela to hlasitými projevy. Namířili si to na druhou stranu menšího plesa, u kterého jsme tábořili i my a na neuvěřitelně šikmém svahu nevelkých rozměrů postavili asi šest stanů. Poté se sebrali a odešli dolů do turistické chaty Podragu. My už jsme to neprotahovali a šli si lehnout.
Kompletní fotogalerie z tohoto dne:
