Den jedenáctý (neděle 15. července): Dlouhý přejezd přes Egilsstaðir k jezeru Mývatn
Ráno jsme vyrazili na nejdelší přejezd celého islandského výletu. Nejprve jsme nabrali benzín (?), a protože byla neděle a obchod otevíral až odpoledne, vzali jsme zavděk onou benzínkou i pro nákup základních potravin. Pak už jsme směrovali na sever do oblasti východních fjordů. Cesta se nejprve vinula po pobřeží krásných fjordů, ale protože ten den byl nejdeštivějším vůbec, neměli jsme mnoho chuti zastavovat a obdivovat místní krásy. V jednom z fjordů se cesta (hlavní silnice č. 1) najednou na pár kilometrů změnila z pěkné asfaltové na stěrkovou. Vyzkoušeli jsme si tedy poprvé, jak se po takové cestě jede běžným autem (maximálně 45 km/h). Zjistili jsme také, že silnice v našem vypůjčeném atlase byla označena jinou barvou, dalo se tedy předpokládat, že i další úseky silnice budou podobné (a tentokráte měly být delší). To nám potvrdila i paní na benzínce, kde jsme zastavili (a dali si párek v rohlíku) ve městě Breiðdalsvík, a doporučila nám opustit silnici č. 1, pokračovat po pobřeží a projet nově postaveným tunelem (rok 2005). Vydali jsme se tedy po silnici č. 96 a po cestě jsme minuli i kontroverzní hlinikárnu Alcoa ve městě Reyðarfjörður na druhé straně tunelu. Protože jsme změnili trasu, minuli jsme plánovaný les Hallormsstaðaskógur a přijeli jsme rovnou do největšího města na východě, Egilsstaðir. Zastavili jsme u supermarketu, který byl asi největší za celou dobu našeho pobytu na Islandu. Kromě jídla jsme pořídili i aktuální vydání autoatlasu, což byla dobra volba, protože na Islandu se silnice mění v podstatě pořád a je vždy výhodné mít nejnovější informace.
ZEgilsstaðir jsme vyrazili na poslední úsek přejezdu na severozápad. Projížděli jsme údolím řeky Jökulsá á Brú a stoupali výše na náhorní plošinu. Tam se před námi otevřela šedohnědá poušť Mývatnsöræfi korunovaná „horskou královnou“ Herðubreið. Pak už jsme klesali k jezeru Mývatn (v překladu „komáří jezero“). Okolo silnice jsme pozorovali podivné kamenné „mužiky“ postavené v dlouhých rovných liniích – bohužel nevíme, k čemu měli sloužit (možná jako orientační body, když je celý kraj zapadán sněhem?) Z dálky nás vítaly žlutobílé stěny solfatarové oblasti Hverir. Nadalo nám to, zastavili jsme na parkovišti a v šikmých paprscích jsme si prohlédli zdejší čmoudíky, vývary a sirnaté krusty. Po přejezdu posledního kopečku se před námi otevřel pohled na jezero. Našli jsme kemp ve zdejším městečku Reykjahlíð, na jedné z jeho teras jsme postavili stan (díky větru nás mušky a komáři neotravovali příliš) a vyrazili ještě kousek zpátky k zdejší modré laguně napájené vodou z místní teplárny (ale nesmí se v ní koupat). Po návratu do kempu jsme si udělali večeři v místním jídelním stanu a šli spát.