Den dvanáctý (pondělí 16. července): Výlet ke kráteru Krafly Stóra-Víti a procházka po kráteru Leirhnjúkur, výšlap na Hverfjall, procházka po Dimmuborgir a obkroužení jezera Mývatn se zastávkou u Skútustadir
Část komplexu sopky Krafla – kráter Leirhnjúkur
Následující den jsme stan nechali stát a vyrazili na výlet do okolí jezera Mývatn. První zastávkou byla neklidná sopečná oblast okolí vulkánu Krafla. Minuli jsme místní geotermální elektrárnu, která je už zdáli poznat podle vysokého sloupu kouře a zaparkovali nejprve na parkovišti u bočního kráteru Stóra-Víti naplněného krásně modrou vodou. Celý jsme jej obešli a kochali se pohledem na okolní lávová pole i solfatary v blízkosti kráteru. (Cesta za mokra musí být hodně blátivá a klouzavá; nám naštěstí svítilo sluníčko.) Pak jsme přejeli na sousední parkoviště a odtud jsme se vydali na krátkou cestu ke kráterům Leirhnjúkur a Hófur. Kromě velkých ploch černých lávových polí je na kráterech k vidění úžasně barevná síranová krusta a velká jezírka bublajícího bláta. Okolo obou kráterů vede částečně dřevěný chodníček, částečně stezka po lávových kamenech. Obešli jsme je, vyfotili kozovce (pořád nechápeme, z čeho na té nehostinné lávové pláni žijí) a z nejvyššího bodu procházky na kráteru Leirhnjúkur obdivovali různě tmavá (šedá až černá) lávová pole, která se na pláni vylévala při mnoha erupcích a výlevech vulkánu Krafla (naposledy v roce 1984). Zajímavostí mezi kráterem Leirhnjúkur a kráterem Stóra-Víti je kráter Sjálfskapar Víti (tzv. „Peklo vlastní výroby), který na místě vznikl v roce 1973 při hloubení průzkumných vrtů. Tehdy dělníci narazili na tak silný zdroj páry, že došlo k výbuchu a některé součásti vrtací soupravy byly nalezeny až 3 km daleko (jako zázrakem nebyl nikdo zraněn). Kráter se dnes projevuje velkým únikem bílé páry, jejíž syčení je slyšet do značné dálky.
Od Krafly jsme se vydali zpět na jih k jezeru Mývatn, kde naší další zastávkou byl kráter Hverfjall (nebo taky Hverfell). Jedná se o kruhový kráter tvořený volným štěrkem, který vznikl před 2500 lety při mohutné explozi již existujícího sousedního vulkánu. Po štěrkové cestě vedoucí po svahu kráteru jsme se vyšplhali na jeho vrchol (tedy na okraj vnějšího kráteru), který se vypíná 463 m nad okolní krajinu. Je z něj krásný pohled jak na celou zelenou oblast okolo jezera Mývatn na západě, tak na nehostinné pláně a kráterové útvary na ostatní strany. I samotný vnitřek kráteru je působivý – prázdné štěrkové svahy se sbíhají u centrální vyvýšeniny a při slunečném počasí tvoří stíny mraků na stěnách kráteru různé obrazce. Celý kráter jsme si obešli (má asi 1000 m v průměru) a po stejné cestě jsme se vrátili dolů.
Z parkoviště u kráteru Hverfjall jsme pak pokračovali dál na jih po břehu jezera, ale další zastávka na sebe nenechala dlouho čekat – na jih se totiž rozkládá velké lávové pole Dimmuborgir. Není to ale obyčejné lávové pole; připomíná spíš naše skalní města: nachází se v něm spousta různých sloupů, kamenných oblouků, jeskyní a jiných útvarů, vše krásně zarostlé místními zakrslými stromky a keři. Z několika cest označených různými barvami jsme si vytvořili svou vlastní trasu, která nejprve vedla „obtížnějším“ terénem (tedy ne po chodníčku) středem celého lávového pole a končila u nejzajímavější jeskyně nazvané Kirkjan („kostel“). Na cestu zpět jsme se vrátili na okružní trasu a poslední zastavení nás zavedlo na plácek Hallarflöt obklopený řadou skal s „okny“.
Pseudokrátery Skútustaðagígar
Naše cesta okolo jezera pokračovala k jihu a poslední zastávkou byly krátery Skútustaðagígar u vesničky Skútustaðir. Mezi vesničkou (tedy spíš větší farmou) a jezerem se nachází spousta pseudokráterů porostlých bujnou trávou. Několik jsme si jich obešli a pak už jsme vyrazili na zbytek okružní cesty kolem jezera a na poslední noc v kempu v Reykjahlíð.