Den třináctý (úterý 17. července): Výlet k vodopádu Dettifoss a objížďka do Húsavíku, výlet do národního parku Jökulsárgljúfur
Vodopád Dettifoss
Ráno jsme zabalili stan a vydali se autem k vodopádu Dettifoss. Cesta vedla kousek zpět po jedničce na východ a po několika kilometrech odbočovala na sever úplně nová krásná silnice (č. 862 po západní straně řeky Jökulsá á Fjöllum), o které jsme věděli díky novému autoatlasu. Kousek od vodopádu je velké (také nové) parkoviště, kde jsme nechali stát auto a pěšky došli k vodopádu. Celá krajina v okolí silnice i parkoviště vypadá jako velká suchá poušť a teprve po přelezení jakési čedičové „zídky“ těsně u řeky se objeví zelené údolí řeky Jökulsá á Fjöllum (druhé nejdelší řeky na Islandu) s vodopádem. Dettifoss je vysoký jenom 44 m, ale je to vodopád s největším průtokem vody v Evropě. Všude o něm psali jako o úchvatném vodopádu, ale podle nás jsou na Islandu vodopády mnohem hezčí. A taky mnohem čistší. Protože řeka teče z ledovce Vatnajökull, je její voda hodně zkalená. Protože krásně svítilo sluníčko, povedlo se nám vyfotit krásnou dvojitou duhu, která se ukázala v oblaku vodní tříště nad hřmícím vodopádem. Pak už jsme zamířili k druhému vodopádu Selfoss, který leží na řece o pár set metrů jižněji proti proudu řeky. Je to vodopád nízký (11 m), ale o to širší.
Po okružní procházce okolo obou vodopádů jsme se vrátili na parkoviště a vyjeli na cestu zpět. Ještě nás zaujalo, že ta krásná silnice pokračuje dál na sever. Kdyby tak jela až k Ásbyrgi, kam jsme taky chtěli. Zkusili jsme to tedy po ní dál, ale po pár desítkách metrů bohužel krásná silnice zmizela a místo ní na nás čekala jen úzká kamenitá cesta. Sice nebyla označená jako nesjízdná pro auta s náhonem na 2 kola, ale přesto nás její stav odradil od jízdy po ní. Otočili jsme se tedy a vyrazili po původně naplánované cestě zpět k jezeru Mývatn a pak dál na sever k městu Húsavík. Štěrkové cestě jsme se ale přesto nevyhnuli úplně. Abychom nemuseli objíždět celé jezero, vzali jsme to po jeho severním břehu po silnici č. 87, která byla asi na 10 kilometrech značená jako štěrková. Jet se po ní dalo, ale nikterak rychle.
Kaňon Ásbyrgi v národním parku Jökulsárgljúfur
Odpoledne jsme dorazili do Húsavíku, velrybářského městečka. Nejdřív jsme v místním obchodě koupili nějaké zásoby (jako vždy jsme sháněli nějaký lepší chleba). Ještě předtím, než jsme ale zakotvili v místním kempu, jsme vyrazili autem na východ do Ásbyrgi (severní části národního parku Jökulsárgljúfur, v jehož jižní části se nachází Dettifoss). Chtěli jsme si projít kaňon Ásbyrgi. Je to kaňon ve tvaru podkovy, z obou stran ohraničený strmými skalními stěnami o výšce až 100 m. Udělali jsme si krátkou procházku po dně kaňonu až k jezírku na jeho úplném konci. Bylo zase příjemné procházet pod korunami listnatých stromků a keřů. U jezírka na nás čekaly všudypřítomné mušky, takže jsme se ještě rádi vrátili na větrnější pláně. Abychom kaňon shlédli ještě z jiné perspektivy, vylezli jsme na skálu Eyjan nacházející se uprostřed kaňonu a prošli jsme se po jejím vršku až ke konci, kde padá strmě dolů na dno kaňonu. Pak už jsme se vrátili do kempu v Húsavíku, kde jsme postavili stan a po večeři (uvařené v místní kuchyňce), šli spát.