Den patnáctý (čtvrtek 19. července): Prohlídka skanzenu v Glaumbær a drnového kostela ve Víðimýri , cesta na Vatnsnes za tuleni a přejezd do Húsafellu
Skanzen Glaumbær
Ráno jsme se po zaplacení kempu vydali do blízkého skanzenu Glaumbær, který je prý nejlépe zachovaným muzeem drnové architektury na severním Islandu. Jedná se vlastně o drnový statek z 18. a 19. století, který byl obýván až do roku 1947. Vstupenky (a letáček v češtině) jsme si koupili ve vedlejším dřevěném domě Áshús, kde se kromě výstavní místnosti nachází také čajovna. Lákalo nás to posedět, ale čajovna byla v tu chvíli dost plná, tak jsme rovnou vyrazili do skanzenu. Statek je tvořen několika jednotlivými drnovými domky postavenými vedle sebe, které jsou spojené dlouhou chodbou. Každý domek v podstatě představuje jednu místnost určenou pro nějaký účel. Kromě různých vedlejších hospodářských místností (skladů a kovárny), které do kterých se vstupuje přímo, se jedná o hlavní části statku propojené chodbou (kuchyně, spižírny, mléčnice, tři hostinské pokoje a velká světnice). Kromě světnice a hostinských pokojů, které mají podlahu, stěny i strop obložené dřevem, mají všechny ostatní místnosti stěny a strop tvořené z drnů a hliněnou nebo kamennou podlahu. Zaujaly nás třeba lyže a brusle, uložené v zádveří, i fakt, že všichni (kromě statkáře a jeho ženy) spali v jedné místnosti, někdy i po dvou v jedné posteli. Ke skanzenu patří ještě kostel z roku 1926 s varhanami celými vyrobenými z borového dřeva (včetně píšťal).
Po prohlídce skanzenu jsme se vydali ještě do Víðimýri, kde jsme se stavovali předchozího večera, a prohlédli jsme si zdejší drnový kostel Víðimýrarkirkja z roku 1834. Uvnitř je celý dřevěný, ale zvenku je od země až po střechu celý obložen drny (včetně střechy).
Tuleni na poloostrově Vatnsnes
Dále nás čekal přejezd k poloostrovu Vatnsnes, na jehož březích žijí kolonie tuleňů. Protože jsme je chtěli vidět, vydali jsme se na cestu na západ. Dojeli jsme do městečka Hvammstangi, kde jsme se v místním informačním centru chtěli poptat, kde bychom tuleně nejlépe zahlédli. Byla nám nabízena vyhlídková cesta lodí, která prý k tuleňům vozí turisty, my jsme ale trvali na svém, tak na mapičce zatrženo několik míst na pobřeží a my se k jednomu z nich u statku Svalbarð vydali autem. Cesta vedla 20 km po štěrkové silnici, takže neubíhala moc rychle, ale nakonec jsme tam dojeli. Zaparkovali jsme a vydali se pozorovat tuleně. Byli tam – vzdáleni pár desítek metrů na útesech. Leželi a vypadali spíš jako tulení mrtvolky, jen sem tam se některý z nich pohnul. Jediný život tam dokazovaly nějaké „kachny“ houpající se na mořských vlnách. Zkusili jsme štěstí a jeli o další kousek dál ke statku Illugastaðir o pár kilometrů dál, ale i tam byli vidět jen hodně zdálky. Ale viděli jsme je.
Vrátili jsme se tedy zpět na hlavní silnici a pokračovali na jihozápad k našemu předposlednímu kempu na Islandu. Po cestě jsme projížděli okolo lávových polí pokrytých krásně zeleným mechem (pršelo, takže byl zelený) a u vesnice Bifröst jsme minuli kráter Grábrók, z něhož je prý krásný výhled na okolní lávu (třeba se tam podíváme příště). Z hlavní silnice jsme pak museli projet 45 km podél řeky Hvítá a Reykjadalsá, kde se nachází mnoho horkých pramenů a podél celého údolí Reykholtsdalur stoupají vzhůru sloupy páry. Dojeli jsme do kempu v rekreačním komplexu u městečka Húsafell, kde jsme strávili následující noc.