Den šestnáctý (pátek 20. července): Vodopády Barnafoss a Hraunfossar, přejezd do Reykjavíku, koupání v Modré laguně a večeře s prohlídkou města
Kaskádové vodopády Hraunfossar
Předposlední den našeho pobytu na Islandu jsme měli na plánu poslední vodopády a pak finální přejezd do Reykjavíku. Pár kilometrů zpět z kempu v Húsafellu směrem na Reykjavík jsme zastavili na malém parkovišti u vodopádu Barnafoss, což znamená „Dětský vodopád“. Spíše než o vodopád se jedná o bouřlivý průtok řeky Hvítá skrz skalnaté příkré koryto. Traduje se, že zde o jedné vánoční noci zahynuly dvě děti, když se snažily přejít přes skalní oblouk, který tehdy přes koryto vedl. Aby už k ničemu takovému nedošlo, nechala jejich matka skalní oblouk strhnout. Hned pár set metrů po proudu se nacházejí kaskády Hraunfossar. Ty jsou tvořeny podzemní řekou, která zničehonic vytéká zpod lávového pole Hallmundarhraun a po délce asi jednoho kilometru se vlévá do řeky Hvítá. Prošli jsme si okolí obou vodopádů a vyrazili na cestu do Reykjavíku.
Cesta do Reykjavíku už byla celkem rychlá; využili jsme při ní i šestikilometrový tunel pod fjordem Hvalfjörður. Na odpoledne jsme měli v plánu návštěvu Modré laguny, ale ještě předtím jsme potřebovali v klidu najít kemp a zabrat si v něm místo pro stan, protože v jediném reykjavíckém kempu je prý vždy dost našlapáno. Kde je v Reykjavíku kemp, jsme zjistili z průvodce, ale i bez něj bychom ho našli celkem dobře, protože na něj byly směrovky už z dálnice při vjezdu do Reykjavíku. Nakonec jsme se museli otáčet jenom jednou, a to těsně před cílem, kdy jsme na poslední křižovatce odbočili špatně. Kemp je to opravdu velký. Přijeli jsme naštěstí dost brzo na to, abychom si našli slušné místo. Postavili jsme stan a uvařili si oběd v místní kuchyňce. Zjistili jsme, že je tam odložena spousta věcí (jídlo, plynové bomby, dokonce i nějaké oblečení), které si cestovatelé nechtějí z Islandu brát s sebou domů. Takže nejlepší by asi bylo pro příště bylo startovat v tomhle kempu a vybrat si něco z těchto reliktů.
Modrá laguna
Když jsme se naobědvali, vyrazili jsme do Modré laguny. Nebylo zrovna hezky a nad Reykjavík se stahovaly nehezké mraky, ale i tak jsme chtěli místní atrakci vyzkoušet. Modrá laguna, islandsky Bláa lónið, leží u městečka Grindavík, jižně od Keflavíku na poloostrově Reykjanes. Když jsme odjížděli města, stahovaly se nad Reykjavíkem těžké černé mraky. Před námi nad poloostrovem bylo krásné azuro, jako bychom jeli do jiného světa. Auto jsme nechali na parkovišti u laguny a šli jsme koupit vstupenky, které jsou za opravdu zlatou hubičku – vyšly nás jednoho člověka na necelou tisícovku českých korun (5600 ISK na jednoho). Dostali jsme náramek s čipem a prošli do lázeňského komplexu. Laguna je napájená teplou vodou ze sousední geotermální elektrárny Svartsengi. Voda má mléčně azurovou barvu, která kontrastuje s okolními černými lávovými kameny. Jako asi každý, kdo lagunu navštíví, jsme si na obličej napatlali bílé křemičité bahno, které má mít blahodárné účinky na pleť. Taky nás zlákal bar, který stojí přímo u břehu laguny – koupili jsme si skyr (islandský ovocný jogurt), sorbet a magnum (je to až moc jednoduché – mávne se čipem a platí se až na odchodu z celého komplexu). Strávili jsme v laguně necelé tři hodiny a pak zase vyrazili zpět do Reykjavíku, kde jsme si chtěli najít nějakou pěknou restauraci na poslední islandský večer.
Abychom se v restauraci nemuseli omezovat s výběrem nealkoholických nápojů, rozhodli jsme se nechat auto v kempu a do restaurace si zajít pěšky. Vyrazili jsme na asi tříkilometrovou cestu do centra. Po cestě jsme na nábřeží potkali dům Höfði (kde se v roce 1986 setkal na reykjavíckém summitu Ronald Reagan s Michailem Gorbačovem), v přístavu koncertní síň Harpa a podél ulic Laugavegur a Bankstræti došli až k městskému jezeru Tjörnin („Rybník“). Došli jsme k restauraci Við Tjörnina, kterou jsme si vybrali podle popisu v průvodci (v menu jsou typické islandské pokrmy z ryb a rybích plodů). Vypadala krásně, ale bohužel neměli volno (mohli nám rezervovat až na příští večer), takže jsme vyrazili k další restauraci, která nás v průvodci zaujala. Jmenovala se Þrir Frakkar („Tři pláště“) a tady jsme měli víc štěstí. Sice neměli volno hned, ale slíbili nám, že za hodinu bude jeden stůl volný. Nechali jsme si ho tedy rezervovat a vydali se na další prohlídku Reykjavíku. Vrátili jsme se zpátky k jezeru, minuli kostel Fríkirkjan na jeho břehu, bez povšimnutí prošli okolo radnice (Raðhús), parlamentu (Alþingi), kostelu Dómkirkja (místní katedrály) a zamířili na kopec, kde stojí velký kostel Hallgrímskirkja. Na prohlídku kostela nebyl čas, tak jsme si ho aspoň vyfotili ve večerním sluníčku, a vyrazili k restauraci, abychom nepropásli rezervaci. Restaurace nebyla veliká – stolečky tam mají malinké a nacpané k sobě, aby se jim vešlo víc hostů. Ale jídlo bylo opravdu dobré. Jako předkrm jsme si dali různě upravené sledě s vajíčkem a chlebem a uzená papuchalčí prsíčka s hořčicovou omáčkou. Papuchalk má překvapivě tmavé maso (vypadá jako játra) a chutná jako kuře. Hlavním chodem byl pak grilovaný siven s restovanou sezamovou zeleninou a jogurtovou omáčkou (to jsem si dala já) a mix mořských plodů (gratinovaná treska, garnáti a slávky), které si dal Zdenda. Zapili jsme to bílým vínem a celá legrace nás stála 12.620 ISK (přes 2000 korun českých). Čtyřkilometrová cesta zpátky do kempu nám pak pěkně utekla ve večerním islandském světle.