Den druhý (pátek 6. července): Prohlídka Þingvelliru, gejzír Strokkur, vodopád Gullfoss a cesta přes kráter Kerið do Hveragerði
Thingvellir
Ráno jsme se vzbudili do zamračeného dne. Zaplatili jsme za kempování a po snídani vyrazili na prohlídku národního parku Þingvellir. Z parkoviště jsme vyrazili směrem do trhliny, která se táhne od severu k jihu a je tvořena oddalujícími se litosférickými deskami. Už od 10. století se tady scházel islandský parlament Alþing a měl k tomu opravdu krásné prostředí. Po krátké procházce trhlinou jsme byli zastaveni uzavřenou cestou na vrchol zlomu, tak jsme se snažili najít nějakou alternativní cestu. Moc se nám to nedařilo, tak jsme si alespoň prohlédli místní kostel s hřbitovem a obrátili se zpátky. Na druhou stranu vedla cesta k našemu prvnímu vodopádu Öxarárfoss na řece Öxará. Je to celkem působivý vodopád, který padá do trhliny z pláně nad ní, a je až s podivem, že to je lidský výtvor; voda sem totiž byla zavedena právě někdy v 10. století a v trhlině vytváří pěkné jezírko. Pak už jsme se vrátili k autu a rozhodli se, že si nahoru najdeme cestu z druhé strany od silnice, protože jsme tak viděli přicházet spousty turistů. A taky že ano, ze silnice tam vedla pohodlná cesta přímo na okraj skály. Porozhlédli jsme se po okolí, je tam krásný výhled na celou litosférickou trhlinu, jezero Þingvallavatn i kostelíček (typický „pohledový“ výhled). Pak už jsme vyrazili na východ k oblasti gejzírů a gejzírečků.
Gejzír Strokkur
U informační tabule jsme zase potkali pány v červeném, kteří se stopem dopravovali z Þingvelliru ke gejzírům, zatímco my jsme si Þingvellir prohlíželi. V termální oblasti jsme byli poprvé uvítáni typickým sirovodíkovým zápachem. Z kopce tekla všude voda a okolo chodníčku byly nápisy upozorňující, že voda je opravdu horká. Slavný Geysir už vodu pravidelně nechrlí, ale vedlejší Strokkur nám předvedl několik vodních explozí. Fotili jsme a natáčeli jako zběsilí. V okolí je ještě několik zajímavých jezírek, buď s krásně průhlednou nazelenalou vodou, nebo naopak azurově modrou mléčnou vodou.
Vodopád Gullfoss
Následně jsme zase vyrazili na cestu, tentokrát k vodopádu Gullfoss. Je to obrovský dvoustupňový vodopád na řece Hvítá, jejíž voda se vrhá střemhlav do úzkého kaňonu a přitom do vzduchu vystupuje spousta vodní tříště. Váže se k němu příběh jedné Islanďanky, která se prý zasloužila o to, aby na řece nebyla vybudována přehrada, která by vodopád zaplavila. Zase jsme tam potkali pány v červeném, kteří na místo dorazili o něco dříve.
Od vodopádu jsme se vydali na jih k městečku Hveragerði, kde jsme měli nocovat. Kousek za vodopádem na nás vykoukly dvě známé postavy v červeném, tak jsme si řekli, že teď už je asi musíme vzít, tak jsme jim zastavili. Ukázalo se, že vlastně taky míří naším směrem, tak jsme je nasoukali i s jejich krosnami na zadní sedačky Nissanu (chudáci se tam museli cítit jako sardinky) a vyrazili na cestu.
Kráter Kerid
Zastavili jsme se ještě u kráteru Kerið. Je to taková obrovská díra v zemi, na jejímž dně je krásně modré jezírko. Sestoupili jsme k němu po krásném červeno-hnědo-zeleném svahu. Ve vodě dokonce plavaly rybičky. V průvodci jsme se také dočetli, že prý v kráteru jednou uspořádala koncert Björk, která vystoupila na plovoucím voru-pódiu. Od kráteru už vedla cesta rovnou do Hveragerði, malého městečka, v jehož kempu jsme postavili stan. Kemp to byl opravdu pěkný, rozdělený živými ploty na jednotlivá oddělení, k dispozici zase sprchy a přístřešek na vaření, tentokrát dokonce s vybavením, takže jsme mohli ušetřit plyn v naší bombě. Po těstovinové večeři, celkem časně, uléháme…