Den čtvrtý (neděle 8. července): Prohlídka ostrova, trajekt na „pevninu“ a cesta do Skógaru
Černý kostel “Stafkirkjan” u čela lávového pole
Ráno jsme nechali stan stát v kempu, abychom nemuseli při výletě po ostrově tahat na zádech krosny. Nejprve jsme zamířili zpátky k přístavu, kde jsme se přeptali, zda se nedá vyměnit lístek na večerní trajekt, a nebyl to vůbec žádný problém. Stálo nás to jen manipulační poplatek. Od přístavu naše cesta vedla nejdřív do nejbližší pekárny, kde jsme si opatřili na dlouhou dobu poslední pořádný chleba (kdybychom to bývali věděli, tak je vykoupíme…), a do místního supermarketu (tyčinky v čokoládě). Abychom vše nemuseli tahat, vrátili jsme se ještě do kempu. Odtud jsme se obrátili zase směrem k přístavu a naše cesta vedla k blízkému černému kostelu Stafkirkjan, který stojí jen několik metrů od konce lávového pole. Prohlédli jsme si vnitřek (je postavený ze světlého dřeva), který je v podstatě vnitřní kostrou a mezi ním a vnější konstrukcí z černého, jakoby opáleného dřeva je uzoučká chodbička s okýnky ven. Uvnitř se zrovna chystala na odpolední koncert paní houslistka. Kostel byl v roce 2000 dovezen z Norska jako dar k výročí přijetí křesťanství v roce 1000.
Cesta na Eldfell
Od kostelíka a dalších staveb v okolí (mimo jiné i vodárenského zásobníku, který byl téměř celý zalit lávou a je z něj vidět pouze část) jsme vystoupali na lávové pole po ničivém výbuchu sopky Eldfell v roce 1973. Na lávovém poli už roste spousta vegetace a fakt, že je až několik desítek metrů pod nánosem lávy pohřbeno spoustu domů připomínají jen občasné dřevěné tabule s názvy ulic nebo domů, které se na tom místě dříve nacházely. Přes lávové pole Kirkjubæjarhraun jsme došli až k jeho zdroji, sopce Eldfell, která před výbuchem vůbec neexistovala. Také je to na jejích svazích dosud vidět. Jsou rudohnědé a od určité výšky na nich nic neroste, protože se v rozsýpavém terénu nic neudrží. I s malou zacházkou jsme se vyškrábali na vrchol. Fičel tam dost silný vítr, tak jsme udělali pár obrázků města, okolí i vedlejší původní sopky Helgafell a sešli dolů. Zdenda si z vrcholu s sebou odnesl první kamenný úlovek. Na úpatí hory jsme se posadili na trosky lavičky, která se tam vyloupla odnikud, a naobědvali se znovu výborného chleba.
Přistávající papuchalk
Před odjezdem jsme ještě chtěli stihnout dojít na jihozápadní pobřeží ostrova, kde se měli nacházet hnízdící papuchalci. Prošli jsme městečkem a ze silnice jsme sešli na pěšinku vedoucích po okraji útesu. Zdálo se nám, že jsme nějaké podivného ptáka mezi spoustami racků zahlédli, tak jsme se posadili na zem na kraj útesu a čekali, jestli se objeví. A opravdu – co chvíli tam z nějakého hnízdiště pod hranou útesu vylétávali legrační ptáci, kteří rychle mávali křídly, opsali kolem nás oblouk a zmizeli ve sluníčku nad mořem. Seděli jsme tam dost dlouho a snažili se zachytit je na fotky i video a přes počáteční šmouhaté neúspěchy se nám to skutečně podařilo. Nakonec jsme se museli zvednout, abychom ještě stačili před odjezdem v klidu sbalit stan. Po pobřeží jsme došli (přes všudypřítomné golfové hřiště) až do kempu. Po cestě jsme ještě pár papuchalků zahlédli, ale naše první pozorovací místo bylo rozhodně nejlepší.
V kempu jsme zabalili, snědli ještě polévkovou večeři a zbylou chvilku využili na osprchování. Večer nás trajekt dovezl zase do přístavu, kde jsme se shledali s naším autem, a vyrazili jsme do Skógaru. Kemp se nachází přímo u vodopádu Skógafoss. Stanuje se jednoduše na velké travnaté ploše. Usínali jsme za zvuku vodopádu. Já s připáleným obličejem, který se mi v příštích dnech pěkně oloupal. Za celý den jsme měli v nohou asi 22 km.