Den pátý (pondělí 9. července): Vodopád Skógafoss, deštivá cesta do Kirkjubæjarklaustur se zastávkou ve Víku, u černé pláže Reynisfjara a na mysu Dyrhólaey, okruh nad městečkem Kirkjubæjarklaustur
Vodopád Skogafoss
Ráno jsme se probudili do zataženého dne. Po snídani jsme si vyšlápli nad vodopád Skógafoss. Potom už jsme vyrazili na cestu po pobřeží do našeho dlouhodobějšího stanoviště, městečka Kirkjubæjarklaustur (zkráceně Klaustur). Protože jsme ten den měli naplánován pouze přesun do Klaustur, mohli jsme do programu zařadit i neplánovanou zastávku. Tu jsme udělali v městečku Vík, kde jsme nejprve nakoupili v místní samoobsluze a pak jsme dojeli k nedaleké černé pláži Reynisfjara, kde se prý také měli vyskytovat papuchalci. Počasí nebylo ten den nic moc, občas mrholilo/pršelo.
Černá pláž Reynisfjara
Pláž je to pěkná (škoda, že se na ní asi nikdy nedá koupat) a potom, co jsme obešli několik skal, jsme opravdu papuchalky zahlédli. Poznali jsme je podle jejich typického rychlého mávání křídly. Jenže létali moc vysoko a neměli jsme dobrou polohu pro jejich focení. Tak jsme si aspoň nabrali černý písek do plastové lahvičky od vody, který s námi dojel až domů. Z pláže jsme taky na západě zahlédli zajímavé skalní věže, tyčící se z vody o něco víc na západ. Protože jsme ještě měli čas, řekli jsme si, že se tam vrátíme.
Skaliska u mysu Dyrholaey
Jednalo se o mys Dyrholaey, který je známý pro svou velkou ptačí populaci a také skalnatou bránu. Když jsme tam však dorazili, rozmyslelo si zrovna počasí, že začne pršet, tak jsme pobyli jen krátce a pak už jsme vyrazili zase na východ do Klaustur. Na cestě jsme najednou začali projíždět krajinou, kde se po obou stranách silnice objevily podivné kamenité útvary porostlé našedlým mechem (jedná se o lávové pole po erupcích kráterů Laki daleko v horách). Po cestě nebyla žádná odpočívadla, tak jsme to nakonec nevydrželi a zastavili na okraji silnice 1 (hlavní islandská silnice okolo celého ostrova, taková D1, ale jako taková v podstatě jen silnice 1. třídy, a to jen někde a stěží), abychom podivné útvary mohli vyfotit. A jako naschvál, ačkoli jinak je provoz na silnici řídký, zrovna v tu chvíli okolo nás projíždělo policejní auto a bylo nám doporučeno, ať to už neděláme. Dalším zajímavým územím, kterým jsme projížděli, bylo území s psudokrátery Landbrot. Ty byly taktéž vytvořeny lávou z Laki, když tekla přes území bažin a pára pod ní explodovala. Rozkládají se na jih blízko u Kirkjubæjarklaustur, kam jsme dorazili v podvečer.
Čedičová “podlaha” Kirkjugólf
Postavili jsme stan a vyrazili na krátký okruh vedoucí po kopci na sever od Klaustur. Dokonce se po celém deštivém dni udělalo pěkně, slunečno. Nejprve jsme si prohlédli téměř vyschlý vodopád Systrafoss a pak jsme vyšplhali nad něj k jezeru Systravatn. Chviličku jsme pochodovali po hřebenu a obdivovali lávová pole a pseudokrátery na pobřežní planině. Po příkrém sestupu zpět na planinu (obcházeli jsme celkem vzrostlý soukromý lesík) jsme dorazili k místní zvláštnosti – čedičové dlažbě Kirkjugólf. V pěkném kempu, který poskytoval kromě toalet, sprch, kuchyňky a pěkných stanovacích ploch obehnaných živým plotem i pračku a sušičku, jsme si uvařili a snědli večeři a šli spát.