Den osmý (čtvrtek 12. července): Výlet k Hrafntinnusker a zpět do Landmannalaugar
Druhý den v Landmannalaugar nás čekal nejdelší pochod k turistické chatě u hory Hrafntinnusker a zpátky. Do baťůžku jsme si narovnali vodu, chleba a nějaké ty sušenky a vyrazili jsme na cestu. První část vedla vzhůru lávovým polem, cestou, kterou jsme předchozího dne sestupovali. Lávové pole bylo plné obsidiánových kamenů, které se na sluníčku leskly, a první zastávka byla u místa se spoustou solfatarů (spousta smradlavých čmoudíků). Cesta se vlnila po hřebenech s nepatrným stoupáním. Postupně jsme opustili vrcholky barevných hor a nakonec cesta vedla přes šedo-černé hřebeny přikryté občas zmrzlým sněhem. V jednom z údolíček jsme u dalších solfatarů a vývarů potkali skupinku turistů, kteří si v červené vroucí vodě vařili vajíčka. Na jednom vršku poblíž našeho cíle, chaty u Hrafntinnusker, jsme zase minuli mohylku značící místo, kde v bouřce jednoho červnového dne zemřel jakýsi mladík. Po cestě jsme se předcházeli se skupinkami Němců a Nizozemců, ale nakonec jsme docházeli sami. U chaty jsme se posadili ke stolu v závětří na sluníčku, snědli chlebovo-máslovo-pepřovo sýrový oběd a vyrazili na cestu zpátky. Celá cesta tam i zpět nám trvala něco přes 8 hodin a ušli jsme asi 23 km.
V kempu se nejdříve navečeřeli (při vaření trochu sprchlo) a pak jsme se ještě převlékli do plavek a vykoupali jsme se v jezírku napájeného horkými prameny. Některé proudy byly tak horké, že jsme v nich nevydrželi sedět. A když člověk zavrtal prst do kamenitého dna, zřetelně bylo cítit, jak je v zemi horko.