3. července 2010 (sobota)
Odjezd z Brna, Prešov, přechod Slovensko-Ukrajinské hranice, noční vlaková výheň
Ráno jsme na nádraží dorazili s předstihem, podle všeho první. Jirka s Míšou a Vikim ještě šli nakoupit do nedalekého Tesca a já jsem zůstal na nádraží. Postupně se to začalo scházet. Lidí přišlo opravdu hodně, když pak přišli průvodci z cestovky, dozvěděli jsme se, že odtud dnes vyrážejí společně dvě výpravy – ta naše, tzn. Kavkaz – přechod a potom ještě skupina Kavkaz – Elbrus. Ta naše čítala „jenom“ 🙂 23 účastníků (včetně průvodců).
Vyrazili jsme asi s tři čtvrtě hodinovým zpožděním, tedy někdy kolem půl desáté. Do Prešova jsme přijeli až po páté odpoledne. Původně jsme odtud měli jet dalším autobusem do Užhorodu, ale v pátek nám z Rajbasu poslali informaci, že z nepochopitelných důvodů nechtějí pustit slovenský autobus přes hranice do Ukrajiny, musela tedy nastat změna plánu. Z Prešova jsme se autobusem vypravili do příhraniční vesničky Velké Slemence, kde nás vyložili a přes hranice jsme museli pěšky. Bylo to docela natěsno, protože tento přechod (nebo možná každý, to vlastně nevím) zavírá v osm hodin večer a do rána přes něj nikdo neprojde. No a protože měl autobus ráno zpoždění, měli jsme to jen tak tak.
Na Slovensko-Ukrajinskou hranici jsme dorazili kolem půl osmé. Prošli jsme pod krásným dřevěným vyřezávaným holubníkem, na Slovenské straně nás standardním způsobem zkontrolovali a přešli na Ukrajinskou. Tam nám pohraničník rozdal malé papírky s formulářem o vstupu/výstupu do/ze země, který jsme všichni museli vyplnit. Visel tam na nástěnce vzor, ale stejně jsme si nechali od našich průvodců poradit. Po vyplnění jsme po jednom přistupovali k okýnku, kde nám papír potvrdili a odtrhli si půlku. Tu druhou jsme si museli schovat a hlavně neztratit, protože ta se zase měla odevzdávat při opouštění země. Poslední z nás přicházeli k ukrajinskému okénku těsně před osmou. V tu dobu přišli na přechod nějací Slováci. Ze Slovenské strany to měly v pohodě, ale na té Ukrajinské se nějaká pohraničnice rozkřikla, že už je osm hodin a že už se končí. Ona na ně Ukrajinsky, oni na ní Slovensky, každý si mlel tu svou, ale vypadalo to, že si rozumí dobře. Oni se to snažili uhrát na to, že jedou z Bratislavy a kam by teď šli, ona vypadala neústupně a povídala něco ve smyslu, že mají jet o dvacet kilometrů někam dál (jestli tam byl nějaký přechod s celodenním provozem, to jsem z toho úplně nepochopil). Jeden z jejích kolegů se zdál smířlivější, dokonce i Slovák od svých dveří utrousil, že na přechod přišli ještě před osmou. Chvilku se tam dohadovali, ale nakonec je přece jen pustili. Jestli to tu mají takhle každý den večer, tak asi dobrý :-).
Na druhé straně hranic už na nás čekal rozhrkaný autobus, který nás odvezl do nedalekého městečka Chop, přímo před vlakové nádraží. Užhorod se tedy nekonal. Viktor (náš průvodce) nám rozdělil vybavení, které jsme si objednali do zápůjčky. Vyfasovali jsme tedy horolezecký úvazek (sedák a prsák), mačky a cepín. Moc dlouho jsme na nádraží nečekali, za chvíli (nějak před desátou hodinou) jsme nastoupili do vlaku směr Kyjev.
Vlak to byl lehátkový, zabrali jsme v podstatě celý vagón. Nebyla tam žádná kupé, jen dlouhá chodba z jednoho konce vagónu na druhý a jakési buňky, ve kterých byla vždycky čtyři lehátka kolmo na směr jízdy – dvě dole a dvě sklápěcí nahoře. Další dvě (jedno dole a jedno nahoře) byly vždy na druhé straně od chodby ve směru jízdy. Z okna se dal otvírat jen takový úzký pruh, asi aby jim někdo nevylézal na hranicích nebo já nevím. To způsobovalo, že tomu, co ležel nahoře v úrovni otevřené okénka, buďto foukalo na nohy nebo na hlavu a ostatním bylo nemalé vedro, i když venku v noci klesla teplota na příjemných cca. dvacet stupňů. Uvnitř bylo permanentně „příjemných“ třicet.