8. července 2010 (čtvrtek)
Odpočinkový den, výlet k vodopádu
Pro dnešní den bylo rozhodnuto do hor nevyrážet. Trošku mě zamrzelo po tak dlouhé době cestování zůstat další celý den na místě. Trávili jsme ho každý po svém, pospáváním, jídlem, pitím, koupáním v místní vodní nádržce, co měla nahrazovat bazén (nutno podotknout, že teplota zcela odpovídala přírodnímu doplňování čerstvé vody z horského potůčku :-). Dokonce zde byla i sauna, což několik odvážlivců využilo. Několikrát jsme taky navštívili místní obchůdek a z části ho vykoupili :-).
Když už máme pauzu, tak bych přibližně nastínil složení naší skupiny. Jak už jsem se zmínil, průvodce naší skupiny se jmenuje Viktor, odhadem kolem pětatřiceti, postavy spíše hubenější až vychrtlejší (o to více později překvapil, kolik se v něm skrývalo síly). Kromě Míši je tu jediná holka – Blanka, která se nám představila jako „pomocná průvodkyně“. Z toho co vyprávěli, jsme pochopili, že toho mají hodně nacestováno a to nejen v Evropě. Dohromady nás tedy bylo třiadvacet, zbytek tvořili kluci nejrůznějšího věku. K nejmladším jsme tam patřili asi my, plus dva medici ze severu Čech – Aleš a Petr, jinak většina byla z Moravy. Co se týče zkušeností s horami, tady se to hodně různilo, od zkušených „himalájníků“ až po výše zmíněného Petra, který byl na horách poprvé (docela odvaha).
Odpoledne jsme poprosili Viktora s Blankou, jestli by nám ukázali jak správně nastavit a používat vybavení, které jsme si půjčili. Celé to trvalo asi hodinku, během které jsme si nastavili mačky na správnou velikost a naučili vázat horolezecký úvazek – prsák a sedák.
V pozdně odpoledních hodinách byl naplánován výlet k nedalekému vodopádu, ke kterému nás měl doprovodit náš hostitel Kazbek.
Bohužel se stalo, že se mi zbytek cestopisu nepodařilo dopsat bezprostředně po výpravě, tedy s čerstvými vzpomínkami a teď, po třech letech, si na detaily budu vzpomínat asi jen těžko. Nicméně pokusím se alespoň zhruba nastínit další část výpravy…
Vyrazili jsme po silnici směrem k horám. Po chvíli jsme prošli umělecky ztvárněnou „půlbranou“ se sochami kamzíků do národního parku a ještě předtím než jsme zabočili do lesa k vodopádu, minuli jsme havarovaný a svému osudu zanechaný bílý žigulík zapasovaný do koryta potoka, který se vinul podél silnice. Vodopád byl nedaleko, asi deset minut po lesní cestě vzhůru. Ukázal se spíš takovou divočejší, kamenitou částí říčky s dřevěným žebříkem, na kterém Kazbek více než ochotně pomáhal dámské části naší výpravy. Odtud jsme se vydali zpátky do tábora, večer poseděli v tamějším venkovním altánku a šli si odpočinout před prvním náročným výstupem do hor.