Den devátý, 1. srpna 2006 (úterý)
Dopolední hledání správné cesty, sestup klečí, cesta do Predele, „U tlusté ženské“
Dnes ráno jsme budíček nedali, každý vstával dle svého. Měl nás čekat závěrečný sestup z hor. Vyrazili jsme tedy dost pozdě, tak kolem jedenácté. Ještě ale stále zbývalo najít cestu naším „levým“ údolím. Byli jsme opět na horní hranici kleče a původně jasné nalezení cesty se opět začalo protahovat, neboť každá nadějně vypadající díra v kleči se po několika metrech ukázala jako slepá. Vyslali jsme opět rychlého posla, aby to podél stěny kleče proběhl a všechny potenciální cesty ozkoušel. Když jsem zkoušel asi desátou slepou cestu a měl za sebou dalších sto padesát výškových metrů, začal se mě zmocňovat podobný pocit jako včera dole u „slepého“ konce potoka. Cesta se však nakonec přece jen ukázala, pochopitelně začínala kousek od místa, kde jsme stáli. Našel ji Viki, společně jsme pak my dva prolezli další zákoutí kleče, až jsme konečně objevili i mužíky, kteří další cestu značili již docela dobře…
Sestup, místy dost úzkou cestou, klečí šel oproti včerejšímu sestupu potokem rychle. Občas jsme se zastavovali a koukali kde že jsme to včera byli a posuzovali jakou šanci jsme měli na to dostat se od potoka nahoru na cestu. Zkonstatovali jsme, že ne příliš velkou. Když jsme došli k místu, kde potok končil viděli jsme, že včera jsme byli opravdu hodně blízko cesty, bohužel z toho místa jen velmi těžko přístupné, vzdušnou čarou ale jen pár desítek metrů. Už to ale nemělo smysl řešit. Pokračovali jsme v sestupu až se opět přiblížili k potoku, tentokráte už tekl příjemně schůdným lesíkem…
Došli jsme až na křižovatku s turistickou značkou, na kterou jsme se vzápětí napojili. Čekalo nás závěrečné stoupání do sedla Predel. To vedlo nejprve lesíkem, ale vzápětí se cesta dostala do luk, které byly možná pěkné na pohled, na pohodlné cestování už nikoliv. Byla totiž lemována malými ostrými keříky, takže jsme byli za chvíli pěkně poškrábaní. Po nějaké době opět přišla na řadu kleč, potom velké kytky přes které bylo sotva vidět a na konec kombinace všeho. Někdy se muselo prodírat dost náruživě, že bych ani neřekl, že jdeme po turistické značce. Konečně jsme dorazili do sedla, které bylo sice ve výšce dva a půl kilometru, nicméně krajina se ani trochu nezměnila. Sedlo bylo stejně zarostlé jako cesta k němu, takže jsme se v něm dlouho ani nezdrželi a začali poslední sestup do údolí…
Tento sestup byl ve vidině našeho cíle, takže jsme postupovali rychle. Rychle tedy i z důvodu strmosti svahu, který byl ze sedla pro kolena skoro až nepříjemný. Pásmem kleče a pásmem lesa jsme po zdánlivě nekonečných hodinách sestoupili až na asfaltku, která začínala respektive končila u několika rozbořených a nedostavěných domů. Cestou dolů jsme zkonstatovali, že je moc dobře, že jsme šli od jihu na sever, protože jít tuhle cestu hned na začátku, nic moc. Po asfaltce Dan nasadil skoro až vražedné tempo a tak jsme se jako skupina na delší dobu roztrhli, což nám Jirka na konci trochu vyčetl, ale tady už bylo docela zbytečné na sebe čekat a hlavně, všechny nás hnala vidina našeho cíle, tedy křižovatky Predel a nedaleké restaurace u „tlusté ženské“… 🙂
Na křižovatku Predel jsme dorazili odpoledne, já nevím, kolem páté, šesté. Byla to skutečně křižovatka té malé asfaltky po které jsme přišli a hlavního (a vlastně i jediného) tahu mezi pohořími Pirin a Rila. Krom nově stavěného památníku, který se skládal asi ze čtyř na místě tesaných soch zde nebylo vůbec nic, tak jsme se vydali po hlavní silnici doleva na západ, směrem k civilizaci…
Cesta po hlavní silnici byla poněkud dobrodružnější, neboť auta se kolem nás míhala značnou rychlostí, občas i brzdy skřípěly. Byli jsme tedy rádi, když jsme asi po kilometru a půl dorazili do jakéhosi centra nebo možná velkého odpočívadla, těžko říct, kde byla spousta obchůdků, několik restaurací a také autobusová zastávka, odkud bychom zítra měli pokračovat. Zapluli jsme do jedné z restaurací, která nás zaujala nejvíce a sedli si k pěknému stolu u krbu. Po nějaké době jsme s potěšením zjistili, že jedna z obsluhujících, je skutečně poněkud rozložitějšího vzezření :-). Nevíme tedy jestli to byla ta, o které mluvil „náš“ Moravák, ale jídlo bylo opravdu dobré a za rozumné ceny, tedy zavládla všeobecná spokojenost…
V restauraci jsme seděli asi dvě hodiny a potom, co jsme si dopřáli několik chodů a začalo se poněkud stmívat, jsme začali přemýšlet, kde bychom mohli přenocovat. Původní plán byl přesunout se do kempu, který byl v mapě naznačen v bezprostřední blízkosti tohoto „civilizovaného odpočívadla“, ale nakonec jsme se (David, budiž pochválen 🙂 domluvili se zaměstnanci restaurace, že můžeme přenocovat na louce, která byla za onou restaurací. Nikdo nebyl proti, tedy jsme své stany rozložili pod dráty vysokého napětí a za zvuku strojů opravářů silnice a za představy zítřejší palačinkové snídaně, kterou jsme si objednali (David, budiž dvakrát pochválen 🙂 jsme sladce usínali…