Den desátý, 2. srpna 2006 (středa)
Přesun k Rilskému monastýru
Ráno jsme vstávali rozumně, abychom si jednak stihli zabalit, jednak měli dostatek času na palačinkové hody a v neposlední řadě také stihli autobus. Jaké bylo naše zklamání když jsme se dozvěděli, že v restauraci neteče voda a že tedy nevaří :-(. Bez vysněné snídaně jsme se tedy přesunuli na autobusovou zastávku…
Tam se s námi dal do řeči jeden starý Bulhar, který kupodivu uměl trochu anglicky. Poprosil nás o mapu Pirinu, tak jsme ji před něj, již dost roztrhanou, rozložili. Chvíli po ní jezdil prstem a říkal názvy hor, sedel apod., spokojeně si přikyvoval a po několika minutách nám mapu s díky vrátil :-). Dozvěděli jsme se, že pokud chceme do Rilského monastýru (kam jsme skutečně měli namířeno), musíme autobusem do Blagoevgradu, dále do Rily teprve potom do kláštera. Docela se nám jeho rada hodila a i to, že dal pravému autobusu znamení, aby zastavil…
Cesta do Blagoevgradu trvala asi tři čtvrtě hodiny. Bylo to větší město, takže jsme si mohli dokoupit potřebné potraviny, třeba hned na autobusovém nádraží, kde byly stánky s pečivem. Koupil jsem lístky do Rily, stály kolem dvou leva na osobu, tedy asi třicet korun. U jednoho východu z nádraží neustále postával jeden taxikář a pokaždé na nás vyhrkl: „Bansko? Very gud prajs!“ a chtěl asi 30 leva na osobu 🙂 (Bansko je město na severu Pirinu, nejblíže jsme mu byli v kempu pod Vichrenem). Buďto měl tak krátkou paměť a nepamatoval si nás a nebo stále zkoušel štěstí, zda jsme si to náhodou mezitím nerozmysleli :-). Měli jsme asi tři čtvrtě hodinu čas než nám jel autobus do Rily…
Do té jsme přijeli kolem poledne. Tohle už byla spíše vesnička, i když poněkud rozlehlejší. Autobus do Rilského Monastýru jezdil asi třikrát za den. Ten další měl jet asi tři čtvrtě hodiny. Ukázalo se, že společně s námi chce jet do kláštera spousta dalších lidí, včetně asi třiceti Švýcarských skautů, kteří jeli někam do pohoří tábořit. Jedna skautka (všichni byli v plnohodnotném kroji) byla velice přátelská a když jsme byli na autobusovém „nádraží“ ještě sami, přišla za námi a zajímala se odkud jsme, kam jedeme, kde jsme byli a tak (uměla perfektně anglicky). Když jsme pak nastupovali, lidí bylo tolik, že neměli šanci se všichni do jednoho autobusu vejít. Vypravili tedy ještě jeden autobus, kde jeli převážně skauti, zatímco jejich bagáž, společně s „naší“ přátelskou skautkou, jela s námi…
Autobusák místní komunikace znal asi moc dobře, protože jsme se starým autobusem řezali zatáčky opravdu svižně :-). Vystoupili jsme na parkovišti před monastýrem a shledali jsme, že lidí je zde opravdu hodně. Ještě jsme pomohli skautce vyložit skautskou bagáž, protože druhý autobus přijel o něco později a potom plánovali co dál…
Chtěli jsme nejprve najít kemp značený v mapě. Našli jsme ale malou loučku hned pod monastýrem u potoka, kde stály dva stany. Zeptal jsme se stanujících, zda je to tady možné a byl jsem ubezpečen, že zatím je odtud nikdo nevyhodil. Šel jsme se pak ještě s Davidem podívat po onom kempu, ale když jsme ho našli, asi kilometr a půl vzdálený, shlédli odporně vypadající sprchu (k budově záchodu jsme se ani neodvážili přiblížit) a zjistili cestu, kterážto činila sedm leva za tento přírodní „luxus“ zkonstatovali jsme, že loučka pod monastýrem bude plně vyhovující. S tímto jsme se také vrátili k ostatním. Ještě jsme si cestou zpět s Davidem prohlédli jídelní lístek jedné hotelové restaurace a s potěšením jsme zjistili, že palačinky mají 🙂 a ceny jsou rozumné. Potom jsme se rozdělili na dvě skupinky a šli jsme se podívat do Monastýru. Nejprve tedy já s Terkou, Davidem a Vikim. Lidi tam sice byli, ale nebylo zase nějak extra přeplněno. Klášter to byl moc pěkný, jen škoda, že se nemohlo na ochozy do vyšších pater. Asi nejhezčí byla černá kuchyně, kterou tam měli, mohla mít tak sedm metrů v průměru a na výšku nějakých deset…
Po prohlídce jsme šli se vykoupat do potoka na loučku, která byla vedle kempu (ale v dostatečné vzdálenosti). Pravděpodobně sloužila jako další potenciální prostor v dobách hojného zájmu o kemp (těžko říct, zda byl někdy využit vzhledem ke kvalitě a ceně tohoto zázemí :-). V příjemné bystřině jsme se tedy vykoupali nejdřív já s Vikim a Maňulí a zbytek nás následoval.
Sice těch činností za celý den nebylo zase až tak moc, ale utekl docela rychle. Z loučky nás naštěstí nikdo nevyhodil, což jsme velice ocenili. Ti, kteří zde byli dříve než my se ukázali býti Rumuny, Jirka se s nimi seznámil, obdivovali totiž jeho jednomístný stan :-). Zjistili jsme, že jsou z Alba Julie (městečko, kde nám loni ujel vlak a my pak spali na nádraží). Pobavili jsme se s nimi o Fagaraši a horách vůbec. Také jsme otevřeli víno, které jsme koupili ještě v Rile – dva litry bílého a dva červeného v plastu za 1,8 leva/ks. Nebylo ale (kupodivu 😉 nic moc, takže jsme jen doufali, že to ve zdraví ustojíme… 🙂